Od šílenství ke štěstí aneb moje cesta životem

Důvod, proč jsem se rozhodla zveřejnit svůj příběh, který nazývám “Od šílenství ke štěstí” je ten, že chci osvětlit, jak jsem se vlastně dostala k práci terapeutky a abych ukázala, že člověk s psychickou poruchou není zvíře zavřené v kleci, ani troska pomalu zmírající ve svém vlastním světě bláznovství.

Abych dalším lidem s psychickými problémy dodala odvahu, motivaci, sílu nic nevzdávat a říct si o pomoc. Abych alespoň zčásti přispěla odbourávání stigmatizace a diskriminace lidí s duševní poruchou.

Ráda bych, aby se můj příběh dostal k lidem, kteří čelí stejným nebo podobným problémům a stavům, kterým jsem čelila já. K lidem, kteří jsou nálepkováni a nesou si stigma „blázna nebezpečného okolí“. Aby se dostal k jejich rodinám a přátelům a ti si mohli uvědomit, že jejich podpora a péče jsou v procesu uzdravování jedny z nejdůležitějších.

Zároveň bych si moc přála, aby se zveřejnění příběhu nijak nedotklo mé rodiny, protože oni jsou to nejdražší, co mám. V časech špatných i v těch ještě horších stáli vždycky při mně. Ačkoli nedokázali porozumět tomu, co se se mnou děje, nikdy můj stav nezlehčovali, stále nabízeli pomocnou ruku, cokoli, co jsem chtěla či nechtěla, respektovali a nikdy mě neopustili.

Stejně tak děkuji svým přátelům, kteří se ke mně nikdy neotočili zády. Holkám (d, m, j, e) – ony ví, za jejich skvělé přátelství, podporu i péči a hlavně za to, že jsme zase spolu a smějeme se víc než dřív.

V neposlední řadě děkuji také svým přátelům, které jsem poznala během hospitalizace a kteří pro mne byli velkou inspirací a podporou. O jejich příbězích se určitě v průběhu vyprávění také zmíním. Závěrem snad jen to, že pokud by můj příběh dodal sílu bojovat jen jednomu člověku, budu vědět, že to stálo za to.

Od únavy k pilulkám

Kapitola 1: Vinná princezna

Kde začít? Začátků bylo spoustu a konců ještě víc.

Kroužila jsem s nákupním košíkem úzkými uličkami a hledala mouku, toaletní papír a další nezbytnosti, ale jediné, co jsem vlastně toužila najít, byla moje oblíbená značka Pinot v oddělení vín. Vzala jsem jen dvě láhve. Nemohla jsem se vystavit podezření, že snad nakupuji nepřiměřeně velké zásoby. V tom jsme my ženy rafinované. Dokážeme zamaskovat pití, skrýt nevěru, fingovat těhotenství nebo se vydávat za matku roku a doma mít zcela bez výčitek kupu nevyžehleného prádla.

V posledních týdnech jsem se cítila tak nějak divně. Vlastně ani nevím, jak to popsat. Dělo se se mnou něco zvláštního, něco, co mě vehnalo do náruče alkoholové bezstarostnosti a euforie, což byl opak toho, co jsem zažívala po celý den: stres, napětí, tlak, starosti, obavy, strachy. No, a pokud nerozumíte, co se s vámi děje, nevíte jak nakupené napětí ventilovat, jak se zbavit všudypřítomného strachu, tak prostě otevřete flašku. Tak jsem pečlivě každý večer utápěla všechny svoje démony na dně, oddávala se slastnému nevědomí a jako bonus jsem dokázala usnout bez toho, aby mi mozek neustále nahlodávaly černé myšlenky.

Ráda jsem tyto své večerní radovánky umocňovala depresivní hudbou, která mi pomáhala se v tom stavu pořádně vymáchat a dostatečně si ho užít. Ruku v ruce s tím šly slzy, úzkost, ale nepochybovala jsem, že to, co jsem zažívala, bylo něco nenormálního. Kdo si občas nepobrečí u flašky vína? Komu se to nestalo?

Teď už vím, co se se mnou tehdy dělo. Ale každý je po bitvě generál. Můj žaludek začal stávkovat, energie ubývala, pití už nebylo žádoucí a po čase přišly zdravotní problémy.

Kapitola 2: Já asi umřu!

Prospala bych den a stejně by to bylo málo. Vstát z postele byl nadlidský výkon. Horkost, pocení, zimnice – klasika, lezla na mě asi nějaká chřipka. Dva dny a budu zase ok, říkala jsem si. Pak se přidala teplota. No nechtělo se mi do narvaných čekáren a do smradu zpocených pacientů, ale šla jsem. Stála jsem před dveřmi ordinace a četla jsem: Dovolená. Zastupuje doktor, u kterého si spolehlivě odsedíte svůj čtyřhodinový trest a za odměnu vám budiž věnováno pět minut pozornosti a recept na antibiotika.

Tak jsem měla poprvé neschopenku. Pocit zrady vůči svým kolegyním nakonec pominul a po deseti dnech nadešel čas jít na kontrolu. I po detailním popisu přidružených potíží, jako byla stěhovavá bolest kloubů, únava svalů, citlivé uzliny na krku, pan doktor nevyřknul žádnou překvapující diagnózu. Přidal další porci antibiotik a ještě chvat na krku, jelikož jsem si prý spletla bolest uzlin a krční páteře. Dobře, šla jsem se dál uzdravovat do postele.

Ani po další várce zázračných tobolek, se můj stav nezlepšil. Já snad simuluju, napadlo mě. To prostě přejde, to rozchodím. A tak jsem se vrátila zpátky do práce a statečně bojovala se svým simulantstvím. Po pár týdnech jsem už nebyla schopná ani pověsit prádlo na sušák, jak moje ruce pod vlivem gravitace klesaly stále níž a níž. Měla jsem pro moje potíže jediné vysvětlení: jsem prostě unavená. Takže téměř veškerý volný čas jsem trávila ležením a nicneděláním. Fuj, ty lenochu!

V práci jsem při jedné rutinní kontrole bezpečnosti práce při představě, že budu muset vyjít dvě patra schodů, propadla zoufalství. Moje nohy byly jako z gumy a já jsem propukla v naprosto nevysvětlitelný pláč.

Kapitola 3: Honba za diagnózou

Měla jsem infarkt? Ale EKG bylo v pořádku, tlak jen lehce vyšší, zrak i sluch byly také v pořádku. Celkové vyšetření bez nálezu. Co s ní? Doktorka nechtěla nic zanedbat a tak mě poslala do nemocnice na další podrobná vyšetření. První zastávka – interna a znovu EKG. Další štace – neurologie.

Doktorka po důkladném vyšetření všemi možnými metodami a dle mnou udávaných potíží vyslovila možnou diagnózu – fibromyalgie. Fibro co? Další cílová stanice – domov. S doporučením na další vyšetření mě poslali domů. Cesta se neobešla bez několika zastávek, kdy jsem musela na vzduch a dýchat a dýchat a dýchat.

Po příjezdu jsem se doslova doplazila po čtyřech na záchod, jelikož můj žaludek si žádal být ještě prázdnější, než už byl. Co se dělo potom, mám zahaleno v mlze. Jen jedna věta mojí mamky mi uvízla v paměti. Zoufalé zvolání, kdy je matka bezmocná a paralyzovaná strachem o svoje dítě: Proboha, jak tě mohli takhle poslat domů.

Pak jsem několik dní střídavě spala, ležela, cpala se ibalginem, protože ten přeci zabírá na jakoukoliv bolest. Stále jsem nevěděla, co se se mnou vlastně děje a touha po tom dostat konečně nějaký zázračný lék, mě vyhnala opět na další vyšetření. Honba za diagnózou začala. Znovu neurologie. Nic. Krevní testy – že by borelióza? Nic. Možná chlamydie? To zní nechutně, to nechci. Revmatologie? Na to jste moc mladá! Sakra, tak co ještě! Celiakie? To by šlo, aspoň budu mít pocit, že dělám něco pro zdraví. Bohužel taky ne. Alergologie? Ženská vy jste zdravá jak řípa. Poslední naděje – imunologie. Nic.

Co mi to proboha je? Kromě únavy celého těla, bolesti v krku a občasné teploty, jsem si musela protrpět záchvaty infarktu, které mě vysilovaly jak fyzicky tak psychicky. Zoufalství, zklamání, strach. Všechno to se dalo z mého pohledu vyčíst a jediný z lékařů, který se na mě dokázal podívat nejenom jako na objekt zkoumání, ale i jako celistvou bytost, byla právě paní doktorka z imunologie. Začala se vyptávat na výsledky ostatních testů, subjektivní potíže a pojala podezření, že by moje problémy mohly souviset s psychikou. Poradila mi ať si zajdu na psychiatrii.

Na psychiatrii? A to jako proč? Jsem snad blázen? Určitě doktoři něco přehlédli, existuje ještě mnoho diagnóz, co by mi mohli přiřknout, ale rozhodně nejsem blázen! Ještě dlouho po tom mi v hlavě stále znělo: Psychiatr rovná se cvokař. Dává prášky bláznům, co běží hlavou proti zdi, lidem, co mluví z cesty nebo sedí a kývají se pravidelně ze strany na stranu celé hodiny. To jsou blázni, ne já!

Ovšem po konzultaci s rodinou jsem to vzdala. Prostě tam půjdu. Stejně mi řeknou, že jsem normální a do jejich ordinace nepatřím. Ale co když? Semínko pochybnosti bylo zaseté.

V čekárně bylo asi pět lidí. Každý zahloubán sám do sebe. Nikdo si mě neprohlížel. Jen já jsem zvědavě, ale nenápadně okukovala je. Tak takhle asi vypadají ti blázni. Divné, zdají se vcelku normální. A pak se z ordinace ozvalo: Paní Cabovská, pojďte dál.

Kapitola 4: Vetřelec

Kde je to kožené křeslo, kde se leží s nohama nahoru? Tak to přeci vždycky bývá v amerických filmech. Lehnete si, díváte se do stropu a svěřujete se doktorovi s tím, že jste zjistili, že váš manžel má poměr se sekretářkou. Dostanete pilulky na spaní, podáte si ruce a s úsměvem odcházíte.

Tak tohle byla moje představa minutu před tím, než se otevřely dveře psychiatrické ambulance a v nich se objevila nenápadná žena středního věku. Vzápětí jsem seděla na židli vedle jejího psacího stolu. Roztřesenou rukou jsem tahala z kabelky všechny možné lékařské zprávy, které jsem poctivě nasbírala během honby za diagnózou. Doktorka je zběžně přelétla klidným pohledem a začala se mě ptát na fyzické obtíže, stavy infarktu a rodinnou anamnézu. Soukala jsem ze sebe zmatené odpovědi a vůbec nedokázala vnímat, co mi doktorka říká.

Po krátkém výslechu stanovila možnou diagnózu: larvovaná deprese. Zděšení a zástava dechu. Larvy, kde proboha ve mně jsou? Mám v sobě nějakého vetřelce, který mě okusuje zevnitř? Doktorka přesně četla moje myšlenky a rychle se dala do vysvětlování toho, co mi ti červi způsobují.

Deprese, co je maskovaná fyzickými obtížemi. Zpočátku pacienti nepociťují žádné psychické obtíže, ty se mohou objevit až později. Začala jsem si dávat věci do souvislostí a znělo to logicky. Nejdřív vám ti červi prolezou celým tělem a pak začnou parazitovat na vašem mozku. To všechno dokázala moje představivost vyprodukovat, aniž by vzala v potaz jakákoliv logická fakta, která mi doktorka sdělila.

Tak přeci jen patřím do ordinace cvokaře. Byla mi předepsána antidepresiva nové generace, která jsou prý většinou velmi dobře snášena. Doktorka mě upozornila, že v prvních dnech až týdnech se mohou moje stavy ještě zhoršit, ale časem to odezní a budu se cítit lépe. Antidepresiva? Tak jo, jdeme do toho. Jestli se začnu cítit lépe, tak opravdu uvěřím, že ty larvy jsou správná diagnóza.

Moji nejbližší též přijali diagnózu s rozpaky. Stále mne ale uklidňovali, že nejdůležitější je, aby mi bylo zase dobře. To se jim to kecá, napadlo mne v té chvíli, oni nejsou blázni. Já ano.

Kapitola 5: Hruška

Tak a je to tady! Měla jsem polknout svojí historicky první pilulku štěstí. Tak jo, jdu do toho. Jelikož jsem v té době byla ve stavu, kdy vás nohy nenesou, nemáte chuť k jídlu, trnete, kdy vás zas přepadne infarkt, byl mi přidělen v nepřítomnosti partnera osobní strážce – moje sestra.

Byla mojí vrbou, která se mnou všechno prožívala a to po celou dobu mojí léčby až dodnes. Už jsem měla samozřejmě z internetu nastudováno, co to ty infarkty jsou a začala jsem je správně titulovat jako odborník – panické ataky.

Ataky, které přijdou bez varování. Jejich intenzitu nikdy neodhadnete dopředu, takže každá je jiná. Ty slabší jsem zvládla rozdýchat. Teď už vím, že jsem dýchala přesně tak, jak se to dělat nemá. Správné dýchání při úzkostech, panických atakách či jiných stresujících stavech je proto to první, co učím své klienty. Při těch masivnějších atakách jsem měla pocit, že musím okamžitě ven na vzduch, ven z uzavřeného prostoru. Pak jsem půl hodiny dokázala rázovat sem tam na vzduchu a dýchat a dýchat, dokud panika sama neodezněla.

Vzpomínám si na jednu příhodu, kdy jsem hrdě vyrazila do krámu s tím, že nakoupím pár nezbytných věcí. S hlubokým nádechem a silným odhodláním jsem vstoupila do obchodu a říkala jsem si: to zvládnu. Snažila jsem se být neviditelná, pohled upřený do země. Měla jsem pocit, že se na mě všichni dívají, že musí poznat, že jsem jiná, divná, šílená. Podařilo se mi dát do košíku nějaké potraviny a blížila jsem se k pokladně. Čekala tam na mě fronta lidí nalepených jeden za druhým. Představa, že se budu muset nalepit za ně a čekat, mě okamžitě vyhnala z krámu ven. Útěk ven a zase dýchat a dýchat. A bylo po nákupu.

Ale zpátky k pilulkám. První a druhý den jsem necítila žádnou změnu. Třetí den si vybavuji, jak jsem seděla schoulená v rohu pohovky, zabalená do županu a deky. V hlavě se mi myšlenky točily jedna přes druhou. Tíha na prsou a úzkost a opět pocit na zbláznění. Po celý den mě to pronásledovalo. Nešlo to zastavit, nešlo to zvládnout ani to nešlo vydržet.

Hruška na zahradě má silnou větev tak akorát. Cítila jsem vztek na ty prášky – nebudu je brát. Tohle všechno najednou bylo jako smrtelný koktejl a stačilo se jen napít. Zpětně vím, že to nejlepší pro mě v tu chvíli bylo to, že jsem nebyla sama. Nemusel mě nikdo držet za ruku, stačilo mi jen vědomí toho, že tam se mnou někdo byl. Věděla jsem, že to prostě nejde udělat a taky jsem si později uvědomila, že bych stejně ani nedokázala tu smyčku uvázat. Chtěla jsi se zabít a ani nevíš jak? Dnes se tomu směju. Teď vím, že myšlenky na smrt zapříčinily antidepresiva, při kterých se většinou opravdu stav zpočátku užívání zhorší. Důležité bylo, že jsem tyto informace dostala předem od psychiatričky a nevzdala to hned na začátku. Později jsme tu hrušku pokáceli.

Kapitola 6: Hurá do práce

A pocítila jsem štěstí – ten nádherný, euforický pocit, který zalije celé tělo. S každým nádechem se rozprostírá po celé hrudi a s každým výdechem dává pocítit lehkost a uvolnění. Přesně toto mi daly pocítit zázračné pilulky štěstí, když jsem pár týdnů po rekonvalescenci byla opět na cestě do práce. V rádiu hrál právě song od Paramore a já se cítila božsky. Tento okamžik se mi vryl do paměti a pokaždé, když si chci zvednout náladu, stačí si na něj vzpomenout nebo si pustit Paramore.

Všechny obtíže nezmizely jako mávnutím kouzelného proutku, ale citelná změna k lepšímu nastala asi po třech týdnech. Hurá, je mi dobře, šup a hopem do práce. Zas mi bude jako dřív. Ale nebylo. Zvýšenou únavu, bolesti kloubů a svalů jsem si jako suvenýry vzala s sebou.

No co. Na únavu je přece nejlepší odpočinek a my zrovna jedeme na dovolenou. Co jiného by mi mohlo pomoct víc než moře a pláž? Cílová destinace: Turecko – příjemné teploty, písečná pláž, barevné koktejly a nákupní centra. Jedním slovem – nádhera. Realita však pro mne byla jiná. Písek na pláži se již dopoledne proměnil v žhavé uhlí, z pláže na hotel jsem nohy sotva táhla a koktejly bledly s mými klesajícími víčky. Místo toho, abych na pláži chytala bronz a usrkávala místní barové speciality, jsem podřimovala v klimatizovaném pokoji.

Tak tohle se úplně nepovedlo, ale každý týden po návratu jsem se cítila o něco lépe. Poté, co jsem se dostala do normálu, jsem po domluvě s doktorkou dávku antidepresiv postupně snížila na dávku udržovací. To už jsem viděla vše mnohem pozitivněji.

Menší depresivní epizoda a je to všechno za mnou. Vrátit se to už nikdy nemusí, pravila doktorka. V mém překladu: sbohem deprese – never more!

A teď už si tu další dovolenou pořádně užiju! Směr Tenerife. Příjemné podnebí, fascinující Loro park a černá pláž. Všude klid, pohoda, pohlazení pro duši. Tam se energie nabírala po kilech.

A tak se uzavřela jedna kapitola mého života. Zkusila jsem si, jaké je to být chvilku bláznem, jak úžasné je znovu cítit štěstí a přijímat opět lásku. A tak jsem přijímala a přijímala, až se na těhotenském testu objevily dvě čárky.

Od pilulek k léčebně

Kapitola 7: Naše fazolka

Tehdy se všechno začalo točit kolem naší fazolky z fotky ultrazvuku. Živě si vybavuji, jak jsme s otcem našeho nenarozeného dítka seděli ráno na gauči a rozdělili si role: táto, ty držíš kelímek a mámo, ty ponoříš test. A pak jsme beze slova civěli na rýsující se čárky. Jedna se objevila téměř hned, dobrý, test proběhl v pořádku. A začínal se zabarvovat i druhý. Tmavnul a tmavnul. Je to tam!

Byli jsme zodpovědní budoucí rodiče: dítě naplánované, peníze nastřádané, dům s bazénem a dovolená v Jugoslávii za námi. Oznámení těhotenství rodinám jsme si užívali. Plán jsme upředli tak, abychom nemuseli čelit výčitkám typu, čí rodiče to věděli dřív a proč jste to řekli první jim atd. Takže sdělení novinky proběhlo při příležitosti, kdy byly obě rodiny pohromadě. To bychom tedy měli.

První trimestr jsem si jako spousta budoucích matek užívala: nevolnosti, nevolnosti a nevolnosti a jediné, co pomáhalo zastavit můj levitující žaludek, bylo jídlo. Takže jíst, jíst a jíst. No štíhlá maminka s bříškem ze mě nebude. A co! Hlavně, že můj žaludek dostal rozum.

Psychiatričce jsem tuto novinku oznámila co nejdříve. Předem jsem s ní samozřejmě možnost otěhotnění konzultovala a dle jejích slov byla udržovací dávka antidepresiv velmi nízká. Jakýkoli vliv na plod byl téměř vyloučen a s tímto druhem antidepresiv nové generace lze i kojit. Stále jsem zvažovala, zda prášky nevysadit úplně. Nakonec jsem pod tíhou doktorčiných argumentů prášky zcela nevysadila. Pro dítě je mnohem důležitější, aby byla matka v době těhotenství psychicky v rovnováze oproti minimálnímu riziku vlivu antidepresiv na plod. No klidná jsem úplně nebyla, ale budiž.

Cítila jsem se čím dál více unavená a po dohodě s doktorkou a gynekologem jsem přestala chodit do práce. Ležink, gaučink a jídlo. Hodně jídla. Prostě mi chutnalo. Při pravidelných kontrolách na gynekologii byla váha pro mě noční můrou. K čemu proboha potřebují vědět, že jsem zase o pět kilo těžší, když je to vidět na první pohled?

Přípravy pokojíčku a výbavičky jsem si užívala. Prala jsem, žehlila, skládala. Byl srpen a já měla termín ke konci měsíce. Zrovna byly vedra a moje nejčastější cesty vedly z gauče do bazénu. To byla pohoda. Ke konci těhotenství jsem měla zvýšený krevní tlak, nic tragického, ale musí se to hlídat. Takže jsem měřila poctivě třikrát denně.

V den termínu jsem se začala cítit divně. Motala se mi hlava, bylo mi mdlo. A tak jsme vyrazili do porodnice. Já, přítel a 25 kilo navíc.

Kapitola 8: Super máma

Asi dva měsíce po porodu jsem opět navštívila paní doktorku s tím, že se cítím báječně. Jak jsem se obávala nějakého zhoršení v takovém zlomovém bodu svého života, bylo mi dobře. S doktorkou jsme se dohodly, že vysadíme antidepresiva úplně. A tak se také stalo.

Po vysazení jsem na sobě nepociťovala fyzické ani psychické změny. A to hlavně z důvodu, že mi doktorka dávky snižovala velmi pozvolně. Měla jsem úžasný pocit. Byla jsem šťastná, spokojená, život dostal nový rozměr a smysl. A to bez antidepresiv.

Doktorka mě ujistila, že tato lehčí depresivní epizoda s panickými atakami mohla být ojedinělá a už nikdy se nemusí opakovat, ale může. Jo, možná se to může vrátit, ale mně rozhodně ne. Byla jsem si jistá. Nikdy víc.

Za pár měsíců jsem se hrnula do práce. Svým způsobem mi to asi chybělo a taky ten pocit, že tři roky na vás nikde takové místo nepočká, mě nenechal v klidu. A byl tady ten nový rozměr a smysl mého života: flaška s mlíkem a notebook.

Super máma, dítě zvládá levou zadní a ještě jí zbývá po večerech spousta času věnovat se práci. No dobře, tak to nebylo úplně tak skvělé. Urvaná, hladová, zpocená jsem uspávala naši ratolest i dvě hodiny a v hlavě tisíc věcí, které jsem ještě musela stihnout. A on ne a ne spát. O půlnoci jsem usínala s notebookem na klíně, aby mě za pět minut vzbudil synek.

Když se mi ho podařilo zpacifikovat, nedařilo se zas usnout mně. No co s načatým večerem. Vyřídím pár mejlů ať toho mám zítra míň. S telefonem v ruce jsem poté pomalu začala odcházet do věčných lovišť a najednou řev. Zástava srdce. Jak může malé dítě vyloudit takový děsivý zvuk uprostřed noci? Uklidňovala jsem, chlácholila, hladila, hřála. Do rána ještě dva tři budíčky a ráno jako rybička, ne jako leklá ryba. A kolotoč začal nanovo.

Jak dlouho se to dá vydržet? Slabší kusy odpadají, ale já to zvládnu. Jsem přeci super máma!

Kapitola 9: Rozhodnutí

A tak to nějak všechno rychle uteklo. Naše dítko začalo chodit do školky a já se cítila jako zrádkyně. Jako bych nějak zklamala jeho důvěru. Co když pláče a já tam nejsem? Stýskalo se mi. Tyto pocity mě ale naštěstí zanedlouho opustily a teď jsem někdy za školku víc než vděčná.

V práci přišly změny a nároky se zvyšovaly. Pokud máte dělat věci, s kterými až tak moc nesouzníte, je vám občas ze sebe blivno. Nějak se to ve mně pralo. Začala jsem pociťovat velkou únavu, nechuť k práci a pocity zbytečnosti a nesmyslnosti mi začaly okupovat šedou kůru mozkovou.

Proč to vlastně dělám, když mě to vnitřně tak drtí? Začala jsem přemýšlet, jaký to má všechno smysl. Proč se tak honím? Za čím? Co jsem komu chtěla dokázat? Nejspíš sobě. Chtěla jsem si dokázat, že to zvládnu, zvládla jsem to. A co teď? Poprvé jsem začala uvažovat o výměně zaměstnání.

Můj fyzický a psychický stav se pomalu zhoršoval. Dlouhodobý nedostatek spánku, role super mámy a umírající nejmilejší babička se na mě začaly podepisovat. Bolesti kloubů a svalů, nohy jak z oceli, občasná teplota. Dostala jsem v práci čtnáctidenní povinnou dovolenou, abych si odpočinula. No jo, tak místo z práce jsem dělala z domova. Cítila jsem na svých bedrech zodpovědnost a nechtěla jsem kolegyně nechat ve štychu.

Začala jsem pociťovat úzkosti. Celý den jsem byla napjatá, nedokázala jsem se soustředit, vypadávaly mi slova, nemohla jsem si vzpomenout, co se stalo před minutou, téměř jsem nemohla pozřít sousto jídla. Když jsem konečně sama sobě přiznala, že to začíná být opravdu vážné, rozhodla jsem se vzít si antidepresiva, které jsem měla doma po minulé epizodě. A tohle je přesně ta největší chyba, kterou můžete udělat. Nikdy nezačněte brát léky bez vědomí lékaře. Stejně jsem neměla čas vysedávat v čekárně u psychiatričky. On totiž nějak nebyl čas na nic.

Začala jsem jako velký znalec malou dávkou. Čekala jsem, ale žádné zlepšení nepřišlo. Mezitím mě stále obtěžovaly myšlenky nad budoucností. Nechci už takhle žít, už se nechci honit. Jednoho rána jsem se probudila a věděla jsem to: skončím. Prostě dám výpověď. Ten pocit rozhodnutí byl úžasný. Bylo mi krásně. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, co jiného budu dělat, kde najdu novou práci. Bylo mi to fuk. Důležitější byla ta úleva a pocit vysvobození. S úsměvem jsem to oznámila v zaměstnání.

Toto nadšení z rozhodnutí mi vydrželo asi týden.

Kapitola 10: Úsporný režim

Úleva z rozhodnutí, že v zaměstnání skončím, byla zničující. Doslova. Pokud čelíte dlouhodobému stresu, napětí, frustraci, fyzickému vyčerpání, tak váš organismus funguje již v jakémsi nouzovém režimu. Ještě jede, protože hlava mu říká, že to musí vydržet. A pak přijde rozhodnutí. Zbavíte se jednoho těžkého břemene. Váš organismus už si může vzít dovolenou a hlava se vypne. Už jste se rozhodli a není třeba jet dál.

A přesně tak to bylo i v mém případě. Došlo ke zhroucení. Tělo vypovědělo službu. Jako by ani nebylo moje. Mysl nebyla schopná logicky uvažovat. Byla jsem zmatená, myšlenky se v hlavě mísily jedna přes druhou. Cítila jsem se mimo realitu. Nepřítomná.

Jen jsem ležela v posteli. Nic jiného jsem nedokázala. Jednoho rána jsem se probudila, sedla si na postel a pod vlivem silné úzkosti, jsem propukla v pláč. Měla jsem absolutní pocit zoufalství, strachu, co se to se mnou děje, že nedokážu ovládnout svou mysl. Brečela jsem v panickém záchvatu, lapala po dechu a doslova jsem se doplazila na záchod a zvracela.

Přítel mne sbalil a okamžitě odvezl k doktorce na psychiatrii. To už jsem byla ve stavu totální odevzdanosti. Cítila jsem prázdno. Matně si vzpomínám, jak jsem v čekárně koukala skrz ostatní pacienty a oni mne probodávali naštvanýma očima, že jsem je všechny předběhla.

Co se přesně dělo u doktorky, mám pokryté mlhou. Každopádně mi navýšila dávku antidepresiv a předepsala ještě léky na úzkost.

Další dny probíhaly v extrémech. Jeden den jsem ležela, hlavu pod peřinou, žádné světlo, nemluvila jsem a další den jsem mohla skály lámat. Zběsile jsem uklízela, vařila, prala, žehlila, byla jsem zdánlivě v pohodě a komunikativní.

Při velkých úzkostech jsem si brala lék na uklidnění, ovšem bez účinku.

Po pár dnech, kdy jsem se vysilovala v jakési mánii a pak upadala do hluboké deprese, jsme se opět vypravili k doktorce.

Kapitola 11: To zvládnu!

A tak jsem zase všechny v čekárně předběhla. Tentokrát vcelku při smyslech jsem doktorce líčila, jak se můj stav změnil. Že mám pocity síly jako nikdy předtím, zvládnu vše, co si umanu. Pak zas ráno nemůžu vylézt z postele, nechci s nikým mluvit, nedej bože, aby mi zazvonil telefon.

Doktorka mi se zájmem naslouchala a po skončení mého monologu opatrně naznačila, že můj stav je celkem vážný a že bych měla zvážit možnost hospitalizace. Hospitalizace? To slovo znělo jako rozsudek smrti. Jít někam do blázince? Nikdy! V tu chvíli mě zachvátil hrozný strach. Okamžitě jsem si představila, jak bych měla někam odjet a nechat doma malé dítě. To byl nepopsatelný pocit. V žádném případě. Prostě nemyslitelné.

Doktorka na mě netlačila, když viděla mojí reakci. Přítel navrhnul, že si vezme volno a bude se mnou 24 hodin denně doma. Dobře. Souhlasila jsem. Navýšila mi dávku antidepresiv a přidala další. Kontrola zase za týden.

Absolutně jsem si nepřipouštěla, že bych na tom byla tak zle, že bych měla jít někam do léčebny. Moje představa byla, že do blázince jsou lidi odváženi násilím. Ve svěracích kazajkách a jsou přivazováni k postelím, aby nemohli nikomu ublížit. Vždyť jsem to přeci viděla v televizi. Tak to chodí v léčebnách.

Rodičům jsem s pláčem řekla, co mi doktorka navrhla. Jejich reakce byla stejná jako ta moje. Nevěřili tomu, že bych byla snad zralá na to nechat se někam zavřít.

Všechno se zlepší. Léky zaberou a budu z toho venku. To mi pravil rozum. Stojím přeci nohama na zemi, dokážu logicky uvažovat. Nejsem blázen.

Musím se dát dohromady. Prostě od teď budu zdravá. Ještě jsem v sobě vyškrabala poslední zbytky síly a snažila se nějak motivovat sama sebe.

Kapitola 12: Co kdyby

Další dny ze mne nevysvětlitelná síla a energie pomalu odcházely. Celé dny jsem většinou trávila v poloze ležmo zíráním do stropu, spaním a marným bojem s úzkostí. Tak nějak mi všechno přišlo marné, prázdné. Neustále jsem cítila strach a nevěděla jsem z čeho. Nebyla jsem schopna téměř ničeho. Občas se mi podařilo rozptýlit se koukáním na dokumenty o psychických poruchách. Měla jsem pocit, že mě to uklidňuje a pomáhá mi to.

Při jednom takovém zírání do prázdna se můj pohled zastavil na zásuvce ve zdi na chodbě. Na mysl mi přišla myšlenka, co by se asi stalo, kdybych do té zásuvky něco strčila. No co by se asi stalo. Od mala přece učíme děti, že do zásuvek se nic nestrká. Jenže ta hloupá myšlenka ne a ne odejít. Mé oči byly neustále přitahovány jakousi neviditelnou silou k té zásuvce. A v hlavě pořád nutkavá myšlenka, co by se asi stalo, kdyby.

Náhle mě to samotnou začalo děsit. Poprosila jsem přítele, aby zavřel dveře, abych na tu zásuvku neviděla. A tak začalo mé zásuvkové šílenství. Všechny zásuvky byly zabezpečeny pro případ, že by se mé vtíravé myšlenky proměnily ve vtíravé činy.

Středobod všeho dění byly pro mne zásuvky. Po týdnu jsem šla opět na kontrolu k doktorce. Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, kolik je v té čekárně zásuvek? Stále jsem ale žila tady a teď a neztrácela jsem kontakt s realitou. Chápala jsem, že jsou to myšlenky, ač tedy pěkně přiblblé, ale pořád jsem to já.

Zásuvky byly tématem číslo jedna uplynulého týdne a tak jsem o tom pitomém nápadu řekla doktorce. Pamatuji si jen, že mou diagnózu rozšířila o dovětek: s psychotickými stavy. Přidala další léky – antipsychotika a opět se zmínila o možnosti hospitalizace.

Kapitola 13: Kamarád

„Jdi a udělej to“, opakoval stále dokola mužský hlas. Mluvil na mne seshora z pravé strany. Pokoušela jsem se hlas analyzovat, slyšet ho hlasitěji, ale on jen stále dokola monotónně opakoval „Jdi a udělej to.“

„Nikam nejdu!.“ Tak zněla moje jednoznačná odpověď. „Nejdu, prostě nikam nepůjdu.“ Ještě chvíli jsem mu důrazně sdělovala, že ho nehodlám poslechnout a pak utichnul.

A od té doby jsem měla kamaráda, který vás neopustí ani v těch nejhorších chvílích v životě. Jmenoval se Hlas.

Kapitola 14: Konečná

Začala jsem se bát. Bát se sama sebe a o sebe. Přála jsem si být svázaná ve svěrací kazajce, mít pouta a být přivázaná k topení nebo alespoň být zamčená v ložnici, abych se cítila trochu v bezpečí.

A tak se stalo. Pocit bezmoci, strach o život a ničivá úzkost mě k tomu dohnaly. Pokud jsem musela být chvíli sama doma, byla jsem zamčená. Stejně tak i v noci. Žádné domácí vězení. Dobrovolná izolace.

Z této doby si vybavuju jednu chvíli, kdy jsem nejspíš prožívala jednu z nejhorších úzkostí v životě. Zmateně jsem pobíhala po domě. Zákeřné myšlenky bojovaly zběsile jedna proti druhé, nehty se mi zarývaly do kůže. To abych cítila, že ještě žiju. Ten stav se ani snad nedá nějak popsat. Možná jako když už chcete být mrtví, ale nějaká bestie vám to nechce dopřát. Než vám dovolí odejít, musíte ještě hodně vytrpět, aby to byl zasloužený odpočinek.

Jindy jsem zas seděla, pohupovala rytmicky tělem dopředu dozadu a cítila jsem se jako ty, které jsem dříve nazývala blázny. Nepřítomný výraz, pootevřená ústa a nekonečné houpání. V tom pohybu byl klid a úleva. V tu chvíli jsem zase cítila úplně prázdnou hlavu. Pocit odevzdanosti a rezignace.

A bylo vymalováno. A bylo dobojováno. Prohrála jsem. Nedokázala jsem již vnímat realitu. S klidem jsem dokázala tvrdit věci jako: „Jen tak trochu si zlomím nohu. Nevadí, že to bude bolet, ale pomůže mi to.“ Nebo: „Dělejte, že tu nejsem a já tu opravdu nebudu.“ Prostě konec – konečná.

Kapitola 15: Co se sebou?

Seděla jsem u doktorky, hlavu skloněnou, odevzdaná a smířená se vším, co mělo přijít. Už to dál nešlo. Nejenom, že už jsem bojovala sama se sebou o svůj život, ale i pro moje okolí byla tato situace neúnosná. Teprve až později mi došlo, jak těžké to pro ně muselo být.

Pokud já jsem žila v permanentním napětí a strachu sama o sebe, tak oni žili ve strachu o mě. Ve stavech deprese a úzkosti je člověk zaměřen jen sám na sebe. Neustále přemítá o tom, jak mu je, zabývá se svými pocity, stavy a v podstatě okolí téměř nevnímá. Proto jim nikdy nepřestanu být vděčná, co kvůli mně všechno vytrpěli. Dokonce jsem se potom dozvěděla, že se moje sestra sešla s mojí psychiatričkou. Ptala se jí, jak mi můžou pomoci, jak se mají ke mně chovat. To mě dostalo.

Doktorka zvedla telefon, zavolala do léčebny a zajistila mi přímé přijetí na uzavřené oddělení bez toho, abych musela projít takzvané přijímáky. Ty tam podle ní nejsou moc hezké. Věděla jsem prd, co jsou přijímáky a bylo mi to v tu chvíli jedno.

Až později během pobytu jsem zjistila, o co vlastně šlo a byla jí neskonale vděčná. To se událo v pondělí a ve středu jsem se měla hlásit na příjmu v Dobřanech. Délku pobytu na náš dotaz odhadovala doktorka na tři týdny. To snad nějak vydržím, říkala jsem si.

A tak jsem v úterý začala balit. Ale co si vzít s sebou do blázince? Tak bude to asi něco mezi nemocnicí a vězením, uvažovala jsem. Nakonec jsem si kromě pyžama a županu sbalila lak na nehty, lak na vlasy, šminky a manikúru. Přeci musí být vidět, že já tam nepatřím. Jedu si tam na chvíli jen odpočinout.

Uzavřené oddělení

Kapitola 16: Pohoda

Ráno, v den odjezdu do léčebny jsem se cítila úplně v pohodě. Žádná hromádka neštěstí. Cítila jsem lehkou nervozitu z toho, jak to tam bude vypadat, ale jinak žádná úzkost, žádné hlasy.

Dokonale upravená jsem vstupovala do budovy centrálního příjmu. Paní, kterou právě přivezla sanitka s igelitkou a krabičkou cigaret v ruce, neustále pochodovala sem a tam. Vedla dost hlasitý telefonní hovor a chuť někomu uštědřit pořádnou ránu jí koukala z očí. Já oči naopak sklopila, abych taky jednu neschytala.

Konečně si mě zavolala sestřička a začala se mnou vyplňovat stohy papírů. Pak mě požádala o mojí občanku, že není žádoucí mít jí u sebe. A bylo mi to jasné. Teď mi seberou občanku a zbaví mě svéprávnosti. Pak už se odsud nikdy nevrátím domů.

Z katastrofických úvah mě vytrhla opět sestra, která mě zavedla za doktorem – celkem mladý a pohledný. Jeho pohled byl však tupý a oční kontakt minimální. Stále ťukal do počítače a zaznamenával mé zmatené odpovědi. Pak provedl fyzickou prohlídku, respektive pátrání po stopách násilí na mém těle. „Třikrát podepiš a už ji odveďte“, četla jsem v jeho očích.

Sestra mě a můj doprovod vedla přes rozsáhlý park do pavilonu 30A. Všude kolem číslované budovy, podivné průvody pacientů v modrých úborech, žena ležící na dece zpívající si společně s rádiem na baterky a menší mužík pokřikující na sestru, která nás odváděla.

Stále ještě jsem se snažila vypadat těžce v pohodě, ale má ramena začala klesat níž a níž.

Kapitola 17: Opravdoví blázni

Zdravotní sestra mě zavedla do pokoje se třemi lůžky. V pokoji se v tu chvíli loučily dvě pacientky, jelikož jedna z nich byla přeložena nahoru – na takzvané otevřené oddělení. Zatímco mi sestra začala spěšně otvírat zavazadlo, instruovala mého partnera, ať mi dojde do místního bufetu koupit pití, protože se prý nějakou dobu nedostanu ven. Zaznamenala jsem zděšení v jeho očích.

Sestra se mezitím probírala mou taškou a třídila věci: tohle si nechte odvézt domů, to tu nesmí být, nabíječka, manikúra, parfém, lak na nehty, pásek, powerbanka – to vše na sesternu. Nakonec mě ještě obrala o řetízek a náušnice a samozřejmě o popruh z tašky. To se někdo dokáže oběsit na popruhu z tašky? Blesklo mi hlavou.

Ukládala jsem si oblečení do skříněk a šla prozkoumat koupelnu. Sprcha a WC společné pro dva pokoje. Pokaždé, když jsem v koupelně potkala neznámou tvář z vedlejšího pokoje, slušně jsem se představila. Přišlo mi hloupé s někým sdílet záchod a ruličku toaletního papíru a nevědět ani jak se jmenuje.

Po seznámení se spolubydlící jsem se snažila vzpamatovat z počátečního šoku. „Dámy a pánové, připravte se prosím na oběd. Oběd se podává v jedenáct hodin. Přejeme dobrou chuť.“ Ozvalo se z jakéhosi hlásiče v pokoji. To byl šok. Každé hlášení následovalo po hlasitém gongu. Pár dní mi trvalo, než jsem si zvykla na tyto hlasité šoky, které nás mimochodem i ráno budily.

Další věc, která mne nenechávala klidnou, byli pochodující pacienti po dlouhé chodbě mezi pokoji. Měli nepřítomné výrazy, někteří sluchátka v uších a jiní upřené pohledy do země. Připadalo mi to hrozivé. Měla jsem pocit, že tito lidé jsou opravdoví blázni. V té době jsem netušila, že za pár dní budu chodbou korzovat stejně jako oni.

Kapitola 18: Vězení?

První dny jsem většinu času trávila na pokoji. Vycházela jsem pouze na jídlo, povinné počítání a pro léky. Ty se podávaly na sesterně, před kterou čekající utvořili dlouhou frontu. Každý měl v ruce něco na zapití, polknout a pěkně vypláznout jazyk. Později jsem poznala pár borců, kteří i přes kontrolu dutiny ústní léky nepolykali. Jiným zase byly léky drceny, jelikož měly k polykání tobolek z nejrůznějších důvodů odpor.

Neměla jsem nejmenší chuť se s nikým bavit, vyhýbala jsem se pohledům ostatních a při denních vizitách jsem byla mimo. Doktorka byla sice moc milá a lidská, ale moje hlava prázdná. Nedokázala jsem popsat, jak mi vlastně je.

V posteli jsem přes den většinu času spala a koukala do zdi. Byla jsem k smrti unavená. Jako bych potřebovala dospat všechny ty roky, kdy jsem spala nejdéle dvě hodiny v kuse.

V prvních dnech jsem nevnímala, že jsem v podstatě omezená na svobodě. Chtěla jsem jen ležet a spát. Návštěvy byly povoleny, ale vždy při vstupu sestřičky musely zkontrolovat, co návštěva pacientovi přináší.

Přítel si při návštěvách připadal, jak kdyby za mnou jezdil do vězení, a já jsem prý vypadala, jak kdybych v tom vězení byla už dva roky.

Jídlo mi v tu dobu nic neříkalo, ale sestry, které jídlo vydávaly, sledovaly, kolik toho sníme, a hlídaly nás. Doktorka při vizitě měla poté přehled nejen o tom, jestli někdo nedrží protestní hladovku, ale také o tom, co přes den děláme. Z mého pohledu jsou i tyto údaje důležité. Lze si udělat obrázek o zlepšení či zhoršení stavu.

Kapitola 19: Student?

Po pár dnech jsem byla nucena připojit se k ranním rozcvičkám, které probíhaly na chodbě. Všichni se připravili před pokojem a na konci dlouhé chodby předcvičoval jeden z pacientů. Do aktivního cvičení to mělo daleko, ale účel to splnilo – probudili jsme se.

Postupně jsem začala pronikat do režimu oddělení a chápat jeho chod. Některé dny k nám docházela terapeutka, která nabízela škálu možností, jak se zabavit. S některými cosi pletla, jiní navlíkali korálky, skupinka pacientů hrála vědomostní hru a já se krčila nad křížovkou.

Na konci musel vždy každý ukázat, čemu se věnoval, aby tak dostal záznam do takzvaného ergolistu, který se předkládal u velké vizity.

Zpočátku byla tato ergoterapie pro mne utrpením. Schovaná v koutě, oči zabořené do osmisměrky jsem odpočítávala minuty do konce. Ostatní pacienti se věnovali náročným ručním pracím nebo vykřikovali radostně odpovědi na obtížné otázky z vědomostní hry. Pro změnu jsem nabývala dojmu, že jediný, kdo do toho blázince opravdu patří, jsem já. Všichni ostatní se zdáli být těžce v pohodě.

Moji pozornost upoutal mladý hoch, který seděl sám u stolu, něco si mumlal a črtal na papír. Vypadal velmi zapáleně pro to, co právě dělal. Najednou vstal, přišel k jinému pacientovi a pronesl: Petře, můžeš mi jít pomoct s těma rovnicema? Hm asi dohání něco ze školy, blesklo mi hlavou. Později jsem se dozvěděla, že tento počtář má přezdívku Jaderný fyzik.

Bylo to smutné, někdy to bylo moc smutné mluvit s pacienty, kteří žili v bludu a měli svoji realitu. A to nejlepší, co můžeme pro takové lidi udělat, je brát je takové jací jsou. Nesnažit se jim vyvracet jejich přesvědčení a nehádat se s nimi, že to, co tvrdí, neexistuje.

Kapitola 20: Šnek

Postupem času jsem začala pomalu vylézat ze své ulity. Občas jsem si šla sednout do společenské místnosti a jen tak koukala z okna. Nebo jsem se prošla párkrát po chodbě a začala objevovat kouzlo nekonečného chození.

Komunikovala jsem převážně jen s přítelem, a to jen písemně. Jinak jsem moc hovorná stále nebyla. V této době mi umřela moje milovaná babička. Před hospitalizací jsem za ní jezdila do nemocnice tak často, jak mi to můj stav dovolil. Střídali jsme se u ní všichni příbuzní tak, aby u ní každý den byl někdo z rodiny. Bylo to bolestivé odcházení.

Nedokázala jsem říct, co jsem vlastně cítila. Připadala jsem si prázdná. Brečet mi nešlo. Vzpomínky na krásné společné chvíle mi vyvstávaly před očima.

Nastoupila tíseň, třes, neklid a zoufalství. Snažila jsem se s tím bojovat. Neúspěšně. Jediné východisko jsem viděla v tom, že budu muset jít na sesternu a požádat o léky na uklidnění. Jenže muset vysvětlovat, co se mi stalo a proč je mi zle, bylo to poslední, co jsem tehdy chtěla dělat. Nechtěla jsem nikomu nic vysvětlovat, ani se svěřovat o tom, že mě někdo opustil. Úzkost byla silnější. Nakonec jsem se odhodlala a vydala se za sestrami. Naštěstí byla většina z nich velmi vnímavá a dokázaly číst z výrazů našich tváří.

Jedna okamžitě poznala, že se necítím dobře. Velmi vlídně se zeptala, co se děje. Řekla jsem, že mi umřela babička a není mi dobře. Koukla do papírů, zda mám od doktorky povoleno navýšení benzodiazepinů v případě potřeby. Na pár dní mi byly tedy dávky navýšeny a já se znovu skryla do bezpečí své ulity.

Směs prášků, kterou většina z nás denně konzumovala, se neobešla bez vedlejších účinků. U mne a mých spolunocležnic to bylo nejčastěji noční pocení (koupel ve vlastní šťávě – paráda), zácpa (vysedávejte na záchodě, když každou chvíli může přijít některá z dalších spolubydlících), nechutenství (ještě větší odpor už k tak dost odpornému jídlu) nebo naopak noční žravost (v noci to na pokojích pěkně chroupalo a šustilo a ráno se uklízely drobky).

Kapitola 21: Dvanáctka

Během pobytu na uzavřeném oddělení jsem vystřídala několik pokojů a vícero spolupacientek. Nejsilnějším zážitkem pro mne byla doba, kdy jsem sdílela pokoj s třema holkama, které přišly z takzvaného přijímáku. Na tomto přijímacím oddělení jsou ženy přijímány v akutních fázích psychóz, s poruchami osobností, po pokusech o sebevraždu a další. Jejich stav vyžaduje nepřetržitý dohled a v případě života ohrožujících situací se zde používají i omezující prostředky a silně tlumící léky.

Holky z mého pokoje přicházely z těchto přijímáků v erárním (jak s oblibou říkal jeden z mých kamarádů ústavním) oblečení. Modré tepláky, modrá košile a pantofle s koženými pásky. Někdy čekaly i několik dní, než jim bylo přineseno civilní oblečení (myšleno oblečení, ve kterém byly do léčebny přivezeny). Některé z nich neměly nikoho, kdo by jim pak mohl dovézt další oblečení a osobní věci, takže v těchto erárních stejnokrojích zůstávaly i několik týdnů. V tomto ohledu jsem si připadala jako královna. Měla jsem vše, co jsem potřebovala.

Někdy to byl opravdu zoufalý pohled. Jednu skromnou a milou maminu malé dcerky přivezli v poutech a užila si pár nezapomenutelných dní na dvanáctce – přijímacím oddělení pro ženy. Nikdy předtím psychickými problémy netrpěla a vedla relativně spokojený život. K její psychotické epizodě došlo na základě velkého stresu a fyzického vyčerpání, což mělo za následek její pohyb na ulici s nožem v ruce. Policie přivolána sousedy ji pak po zjištění, že není pod vlivem alkoholu ani žádných jiných návykových látek, převezla na příjem do léčebny. I takto se může člověk ocitnout v psychiatrické léčebně.

Z příběhů jiných holek z přijímáků mrazilo – znásilnění, útok na partnera, boj o dítě, podlitiny, modřiny, přesvědčení o božských schopnostech a další. Zcela otevřeně musím říct, že jsem se někdy opravdu bála. Bála jsem se, že by mi některá z nich mohla ublížit. To se však nikdy nestalo. Všechny byly celkem fajn.

Kapitola 22: Exot

Když se mi po čase začalo ulevovat fyzicky, šla psychika mírně nahoru. Začal mě zajímat i okolní svět. Ve společenské místnosti jsem pátrala po pokladech ukrytých ve starých skříňkách, zkoukla jsem nabídku knih a nakonec jsem narazila na puzzle. Najednou se mi vybavilo, jak jsem dřív strašně ráda skládala puzzle a probudila se ve mne touha to znovu zkusit.

Hrubší silou jsem si ze staré korkové nástěnky vyrobila podložku a dala se do skládání. Jako by se mi vlila nová krev do žil. Skládání puzzle se pro mne stalo účinnou terapií. Ostatní pacienti a personál si mne začali dobírat. To je ta šílená, co pořád staví puzzle.

Co se týká vycházek, bylo nám za příznivého počasí umožněno jít dvakrát denně na dvorek. Zazněl náš milovaný gong a ozvalo se: „Kdo chce, může jít ven, je otevřený dvoreček.“ Pod dvorečkem si můžete představit prostor zhruba 7×5 metrů, který je ze tří stran ohraničený budovou oddělení a poslední strana je chráněná vysokým plotem. Skrz plot byl výhled do parku a také se plotem předávaly dodávky zboží od pacientů, kteří již byli na oddělení otevřeném. Nejčastěji se takto předávaly cigarety, tabák a kafe.

Na dvorku jsme mohli pobýt deset až patnáct minut. Většina pacientů, kteří na dvorek chodili, byli kuřáci. Není přece nic příjemnějšího než si zakouřit na čerstvém vzduchu. Takže pro pár nekouřících exotů dvorek postrádal smysl.

Další level vycházek byl 30minutový výlet po areálu s terapeutkou. Tento výlet měl jasný cíl: jediný malý bufet v areálu, kde se daly koupit základní potraviny, hygienické potřeby a životně důležité věci za bezkonkurenčně vysoké ceny. U krámku se scházeli většinou štamgasti, chroničtí pacienti, kteří pokřikovali na ostatní. Uvnitř krámku se tvořila nejenom fronta, ale také nevlídné ovzduší a někdy i dusná atmosféra.

Jelikož já byla nekouřící exot s fóbií z lidských pachů, absolvovala jsem tyto vycházky pouze výjimečně.

Kapitola 23: Přátelství?

Po nějakém čase jsem se začala více zaobírat mými spolupacienty. Prohlížela jsem si je, hodnotila, snažila jsem se uhodnout, s jakými problémy se v léčebně asi ocitli. Menší část z nich byli opravdoví samotáři. Sotva odpověděli na pozdrav, zrak stále sklopený, vyhýbali se jakémukoliv kontaktu. Člověk z nich vycítil, že opravdu o žádný kontakt nestojí nebo spíše jim to jejich nemoc nedovolí. A my jsme to všichni respektovali. Co jsem stihla vypozorovat, neměli žádné návštěvy nebo jen zcela výjimečně.

Jeden z nich seděl několik týdnů se mnou u stolu v jídelně. Vždy přišel, co nejrychleji se najedl a odešel. Očividně mu ústavní strava nestačila, tedy spíš komu by stačila. Večeře byla v pět a pokud neměl člověk vlastní zásoby, tak mu od osmi až do rána kručelo v břiše. Takže jsem se ho jednou opatrně zeptala, zda by neměl zájem o část mé porce. Vděčně souhlasil a tak začalo naše tiché jídelní přátelství. Nevěděla jsem o něm vůbec nic. Až ke konci jeho pobytu jsem se dozvěděla, že studuje vejšku a díky psychickým obtížím přišel o bydlení a stal se z něj v podstatě bezdomovec. Jedna nezisková organizace mu později pomohla najít chráněné bydlení, a tak skončilo přátelství, které vlastně ani nezačalo.

Výměna jídel, přenechávání pečiva či dojídání byly v léčebně běžná praxe. Jídla nebylo opravdu mnoho, a když vidíte 150kilového chlapa jak má k snídani jogurt a jablko neváháte se dělit. Bylo úžasné, jak lidé mezi sebou soucítili a pomáhali si. Pokud měl někdo návštěvu a závoz jídla, neváhal se rozdělit s ostatními.

Kapitola 24: Bezpečí

Na uzavřené oddělení přicházeli pacienti z jiných oddělení nebo přímo z venku. Většinou nebyli v moc dobrém stavu a trvalo vždy pár týdnů, než byl jejich stav stabilizován. Dělo se tak pomocí benzodiazepinů, jejichž dávky doktoři po nějaké době začali pomalu snižovat. Někteří pacienti užívali léky jako neurol, rivotril, xanax a další již dříve a nemálo z nich na nich bylo závislých.

Byli i tací, kteří benzodiazepiny užívali roky. Pro ty bylo pak doslova peklo jejich vysazování. Po propuštění se ale k jejich užívaní často vrátili. Když jsem se cítila i v kolektivu vcelku v pohodě, začala jsem víc navazovat kontakty. Vymýšleli jsme aktivity, jak se ve volném čase zabavit. Kromě chození po chodbě, kdy někteří za den našlapali několik kilometrů denně, jsme začali hrát karty a jiné společenské hry. Pak jsme objevili, že se v jógové místnosti nachází stůl na pinčes.

Super, dřív jsem občas hrála ping pong se svými kamarády, tak mě to docela nadchlo. Zamířili jsme na sesternu, kde jsme se dozvěděli, že stůl se může používat pouze od 12 do 13 hodin. U hraní se nás scházelo dost, a kdo nehrál, tak se chodil dívat a fandit. Bylo pro mne nepochopitelné, proč nám tuto aktivitu nepovolili déle, protože to hodně lidem pomáhalo. Jak pohyb, tak trénink postřehu a navíc jsme si u toho užili srandu. Měla jsem občas dojem, jakože v blázinci se nemohou lidi radovat. Měli by celý den skuhrat, ležet v posteli nebo posedávat na chodbě a spřádat plány na vlastní sebevraždu.

Dny plynuly a i u mě byly některé horší a lepší. Výkyvy nálad, střídavé upadání do deprese, nečekané úzkosti a bezvýchodné pocity. Přesto všechno jsem cítila, že se můj stav lepší. Jednoho dne za mnou přišla naléhavě doktorka, jestli bych nechtěla přejít o patro výš, tedy na oddělení otevřené. Byl to šok a po těle se mi rozhostil pocit zoufalství a strachu. Nějak jsem si nedokázala představit tu svobodu, kterou otevřené oddělení skýtalo. Tady jsem to už přeci jenom znala, cítila se bezpečně a vždy měla pomoc nadosah. Uf. Dala mi čas na rozmyšlenou – celé dvě hodiny.

Otevřené oddělení část první

Kapitola 25: Přesun

Polilo mě horko, panika a mozek přestal fungovat. Desítky minut jsem to rozdýchávala, až jsem si to konečně dokázala v hlavě srovnat. Buď se necháš přeložit o patro výš teď, nebo taky můžeš čekat třeba další měsíc.

Tak jo, ale. Měla jsem milion pochybností v hlavě. Vůbec nevím, jak to tam funguje. Jsou tam jiné doktorky, jiné sestřičky. Co když mi bude zle? Pomůže mi někdo?

Tak jsem začala balit, což všechno probíhalo za poklusu. Rychle, rychle, ještě věci v koupelně. Ještě povlečení si svlečte. V tom stolečku už nic nemáte? Pomocná zdravotní sestra mě svižně honila po pokoji, a když se jí zdálo, že mi to trvá, tak sama přiložila ruku k dílu.

Sundala mojí cestovní tašku ze skříně, s bodavým pohledem se na mě podívala a vyšlehla větu: Jak to, že tady máte ten popruh od tašky? Nedokázala jsem ze sebe nic kloudnýho vysoukat. No prostě mi nikdo neřekl, že ho tam mít nesmím. A přesto, že minimálně dvakrát v týdnu probíhaly takzvané čistky, nikdo mi ho nesebral. Čistky neboli přepadové kontroly pokojů byly vcelku ponižující akce. Do pokoje naběhly dvě sestry a začaly prohledávat vaše věci, postele, stolečky. Silně mi to připomínalo šťáry cel ve vězeních.

Ale i tady se našly různé skulinky, skrýše a osvědčené fígle, jak nikdo vaše poklady neobjevil. Když říkám poklady, myslím například prací prášek nalitý ve flašce od jogurtového nápoje, zapalovač zastrčený ve vyztužené podprsence a další. A tak sestra s popruhem odběhla, za chvíli se vrátila a pravila: máte štěstí, že potřebujeme volnou postel, jinak byste tady byla další měsíc. Dusno bylo cítit po celém pokoji a ve mně se mísily pocity zloby a lítosti. Všechny mé zavazadla nandala na jídelní vozík a společně se mnou je natlačila do výtahu. Výstup, otevřené oddělení vás vítá. Věci odvezla do pokoje, kde nikdo nebyl a zběžně se mnou proběhla celé patro. A adieu.

Kapitola 26: Poprvé venku

Přesídlila jsem o patro výš. Vzpomínala na spolupacienty z uzavřeného oddělení. Najednou jsem si připadala jak cizák. Znovu jsem si musela zvykat na nová pravidla, režim a nové lidi. Proto jsem občas zašla o patro níž navštívit bývalé kolegy. Spousta z nich měla úžasné znalosti nebo ovládala pozoruhodné dovednosti.

Petr luštil křížovky na čas. Znal všechny křížovkářské pojmy a měl neuvěřitelnou paměť na datumy a okolnosti různých událostí. Dokázal křížovku velikosti A4 vyluštit za minutu a půl. Nejenom, že si pamatoval na den přesně datumy svých hospitalizací – bohužel jich nebylo málo, ale dokázal vyprávět o tom, jaké prožil Vánoce se svými rodiči před dvaceti lety. Věděl, jaký měli v ten den v obýváku koberec, co měla maminka na sobě… Od smrti rodičů se jeho stav výrazně zhoršil. Začaly se u něj střídat fáze deprese a mánie. Byl velmi důvěřivý, což se mu párkrát vymstilo. Dokázal tak za jeden den přijít o desítky tisíc korun. Tady bych ráda vyvrátila předsudky, že lidé s psychickými potížemi páchají trestné činy častěji než lidé bez psychiatrických diagnóz. Naopak. Mnohem častěji bývají sami oběťmi. Jen o tom se v médiích nemluví.

Jinak to byl veselý člověk. Užili jsme si spoustu legrace. Se svými 150 kily si nedělal hlavu. Bavil nás tancem v jídelně, historkami z léčeben, ale uvnitř byl zlomený. Přišel o oba rodiče – jeho jediné jistoty – během tří měsíců.

Ale zpátky o patro výš do mého pokoje. Na třílůžáku jsem byla já a postarší paní, která stále seděla na posteli a měla nohy v lavoru se studenou vodou. Byly tehdy velké pařáky a kdyby mi to nebylo trapné, strčila bych si tam nohy taky. Po dvou dnech byla propuštěna a já se ocitla na pokoji sama. Luxus, který jsem si nesmírně užívala.

Mohla jsem sama ven a tak jsem se přes veškeré obavy vydala na průzkum po areálu. Byla jsem překvapená, kolik oddělení se zde nachází a bloudila jsem. Bylo to poprvé, co jsem mohla být venku až do večera a zpočátku mi to nebylo příjemné. Potkávala jsem nejrůznější pacienty. Z některých šel strach, jiní byli zcela duchem nepřítomní. Nevěděla jsem, jestli se jim vyhnout, dělat, že je nevidím nebo se dát na útěk. Z některých oddělení se ozývaly zvláštní skřeky, volání či rány. Raději jsem, nechtěla ani domýšlet, co se tam dělo.

Kapitola 27: První já

Poté, co byl každý pacient do určité míry stabilizován, dostal přiděleného psychologa nebo psycholožku a chodil na skupinová sezení nebo měl individuální terapie. Oslovila mě vedoucí psychologů, že bych měla také chodit do takové a makové skupiny na terapie. Nejspíš zpozorovala můj vyděšený výraz a zeptala se, zdali mi to vyhovuje. Chvíli jsem na ní zůstala civět a v mé hlavě hlasitě řvalo obrovské NE! Nebudu chodit do žádné skupiny. Nezajímají mě cizí problémy. Já chci vyřešit ty svoje a vrátit se, co nejdřív domů. Možné přínosy skupinové terapie jsem si tehdy vůbec nepřipouštěla.

Na tázavý výraz psycholožky jsem sebevědomě odpověděla, že bych raději individuální sezení. Jala se mi vysvětlovat, že sdílení potíží a pocitů ve skupině může mít obrovský přínos. Mojí reakcí byl ale stále absolutní nezájem. Dostala jsem čas na rozmyšlenou, ale já už byla rozmyšlena dávno.

Samotnou mě překvapila síla svého přesvědčení a rozhodnost v jednání. Jakoby se mi hlavě najednou rozsvítilo a já pocítila, že musím hájit hlavně sama sebe. Bylo mi jedno, jestli mě velmi mile psycholožka přesvědčovala, že bych měla následovat jejích rad a že by bylo asi dobré na to přistoupit. Ale proč? Protože mají v léčebně málo personálu a je mnohem výhodnější tvořit skupinové terapie než nabízet i individuální sezení? Já chtěla prostě psychologa pro sebe. A za tím jsem si tvrdě šla.

Později jsem si uvědomila, že jsem po dlouhé době myslela víc na sebe než na to uspokojit přání a potřeby ostatních. Po tomto zjištění jsem ucítila zvláštní šimrání v břiše a mohla jsem se nadechnout hlouběji než dříve. Když jsem se v myšlenkách vracela do minulosti, došlo mi, že jsem každému nabízela pomocnou ruku, chtěla pomáhat, všem vyhovět, nakládala jsem si na sebe víc a víc až se jednou ta kupa zřítila. Nespadla na zem. Propadla se mnohem hlouběji, hluboko pod zem. A společně s ní jsem se propadla i já. Dlouho jsem hledala způsob a cestu, jak se vyhrabat na povrch. Nešlo to, bylo to bolestivé. Když vám někdo na nohu uváže těžký balvan, nedokážete se vyškrabat nahoru.

A tak jsem dostala, co jsem chtěla. Psycholožku jen pro sebe.

Kapitola 28: Průvod masek

V příštích dnech se můj pokoj začínal plnit a mně skončila pohodička a luxus, které jsem si užívala sama na pokoji. Přibyly dvě ženy z uzavřeného oddělení. Obě jsem znala od vidění a postupem času jsem zjistila, že jsou to ty nejlepší spolubydlící.

Mladší z nich byla úžasná, skromná a milá, a do léčebny se dostala s akutní psychózou. Nikdy před tím žádné psychické problémy neměla. Starší paní, které bylo téměř 70 let, byla neuvěřitelně vitální, na svůj věk absolutně nevypadala a nahrazovala mi babičku, o kterou jsem přišla. Měla hlasy a pokusila se o sebevraždu. Její stav nebyl příliš stabilní, ale ve chvílích, kdy se cítila dobře, vyráběla na ergoterapii mýdla, proutěné košíčky a chodila na dlouhé procházky. Pokud se jedna z nás necítila dobře, další dvě to dokázaly vycítit, vyklidily pole nebo došly pro sestru.

Skoro každý den za mnou jezdil přítel se synem a většinou jsme strávili společně 3 až 4 hodiny odpoledne. Leželi jsme na dece pod stromy, hráli různé hry, procházeli se areálem. Blízko květinářství se zde chovaly kozy a zrovna měly kůzlátka. Dál jste mohli narazit na páva, který se volně pohyboval po celém parku a byl velmi přátelský. Ve velké voliéře byli další pávi – bílý a šedý. Člověk tak dokázal i na chvíli zapomenout, kde to vlastně je. Tedy do té doby, než ho z toho příjemného pocitu zapomnění vytrhl průvod masek.

Ženy z oddělení pro dlouhodobou léčbu psychotických onemocnění byly nehezky řečeno zvláštní stvoření. Jedna z nich, které jsme říkali zpěvačka, nosila neustále dlouhé červené večerní šaty a do stejné barvy ladila i vlasy. K večeru před oddělením zpívala a tančila. Další dvě postarší dámy chodily zásadně na proklatě vysokých podpatcích, oděné do džínoviny, tmavě rudá rtěnka, samý šmuk a přes rameno kabelka. Další pak většinou v erárních hadrech o tři čísla větší, některé drmolící celý den stále to samé, jiné pokřikující a žebrající peníze či cigára, další se sluchátky předváděla „breakdance“. Podotýkám, že se snažím upřímně popsat, jak na mě tyto ženy působily. Rozhodně se nejedná o zlehčování jejich stavu.

Ale po čase si tady člověk zvyknul snad na všechno. Už věděl, co má od koho čekat a komu se raději vyhnout.

Kapitola 29: V mechu a kapradí

Jednoho dne mne překvapila silná úzkost. Vybavuji si, jak jsem okamžitě vyrazila ven. Venku je přeci jen více dostupného vzduchu. Dala jsem se do svižné chůze jako bych věřila, že úzkosti hravě uteču; hlavu schovanou hluboko mezi rameny aneb tak budu neviditelná. Pohledy ostatních nebo nedej bože snad nějaké otázky, mě děsily. Vyrazila jsem, co nejdál od oddělení, aby byla šance potkat někoho známého, co nejnižší.

Rychle jsem se blížila k podloubím, kde jsem musela minout rodinu, která přišla za někým na návštěvu. Tak a teď se podívejte na blázna, blesklo mi v hlavě. Co čumíte? Stačí tak málo a může se tu octnout každý. Určitě se mě bojíte, jdete radši obloukem kolem mne, co? I takové paranoidní představy, že se na mne každý dívá, že všichni ví, že to nemám v hlavě v pořádku, se občas přidružily k mým úzkostem. To pak ve mne rostla zlost a vztek a lítost typu: Proč zrovna já? Proč zrovna já jsem takovej magor, že musim být v blázinci? Nejsem schopná se ani postarat o vlastní dítě.

V těchto stavech, kdy myšlenky letí hlavou rychlostí blesku, v panice a v zoufalství, kdy vás mozek neposlouchá, stačí jen málo, aby se člověk uchýlil k jakémukoli rychlému způsobu úlevy.

Rázovala jsem si to dál podloubím a můj zrak padnul na jednu ze skleněných výplní okýnek. Nejspíš jí někdo rozbil flaškou a kolem díry po úderu vytvořily střepy skoro pravidelnou hvězdici. Střepy. Dala jsem se do běhu. Snažila jsem se utéct sama před svými myšlenkami.

Úzkost je nesmírně vyčerpávající stav nejenom pro mysl, ale též pro tělo. Proto jsem se po této úzkostné epizodě položila na mech pod stromy a nejspíš usnula. Asi po dvou hodinách mne probudil kamarád z našeho oddělení a dovedl mne zpátky. Únavu po této úzkostné epizodě jsem dospávala další dva dny.

Kapitola 30: Putování za dobrodružstvím

Postupem času se mí přátelé posouvali o patro výš za mnou a začala se tak tvořit jakási parta. Chodili jsme společně na procházky areálem, na ergoterapii, která sídlila nedaleko v takzvaném domečku, nebo jsme hráli karty venku na dece.

Zkušenější kolegové, kteří již absolvovali několik hospitalizací, ukazovali nám nováčkům zajímavá místa a informovali nás o štamgastech, kteří léčebnu obývali již spoustu let. Pitevna – za ní se odehrávaly milostné hrátky pacientů a i zde se vykonávalo nejstarší řemeslo. Kostel – celkem často zde bývaly mše. Od pár pacientů, jejichž potíže byly vážné a chronické a vůči léčbě resistentní, jsem slyšela, že jim psychologové doporučili zvážit možnost víry. Někteří z nich se tak opravdu stali věřícími a místo na neschopné doktory pak nadávali na pána boha, že jim připravil taková muka.

Kuchyně, prádelna, květinářství, zelinářství a bývalý kulturní dům, za kterým se vykonávaly velké potřeby. Nádraží se říkalo malému prostranství před jedním z oddělení. Zábradlí a nízký plůtek opravdu připomínalo stará nádraží a nacházely se zde automaty na kávu, pití a jiné sladkosti. Občas se stávalo, že se z těchto automatů staly automaty výherní a výhru bral ten nejsilnější. Neboli ten, kdo se dokázal hrubou silou co nejrychleji dostat k výhře.

Co mě ale nejvíc překvapilo, bylo tamní zásobování. U železného plotu, kterým byla část areálu obehnána, zastavilo auto. Jakýsi maník otevřel kufr a doslova lifroval nejrůznější flašky skrz plot odběrateli. Odběratelé byli převážně z oddělení pro léčbu závislosti na alkoholu. Po pár dnech jsme pak viděli, jak párty u alkoholiků dopadla. Dva mohutní zřízenci v bílém táhli přes areál pacienta, který nebyl sice schopen stát na nohou, za to byl vysmátej jak pětka.

Léčebna si žila svým životem. Fungovala jako stát ve státě. Dámu na potěšení jste sehnali za krabičku cigaret. Alkohol vám byl doručen až pod nos. Cena byla ovšem dvojnásobná než cena obvyklá. A drogy? Žádný problém. Stačí, když z okna vašeho pokoje spustíte na provázku ponožku s obnosem v penězích případně i stravenkách. Nahoru jste si pak v ponožce vytáhli vytoužený matroš.

Chtěla bych upozornit, že mým záměrem není léčebnu vykreslit jako drogové doupě plné lehkých ovíněných žen. To určitě ne. Spíše ukázat, že i sem si zakázané komodity našly svoji cestu.

Kapitola 31: Štamgasti

V tomto díle bych vám ráda vyprávěla zážitky s pacienty, kteří obývali a nejspíš ještě obývají dobřanskou léčebnu dlouhodobě. Pokud měl člověk vycházky po areálu, nemohl nepotkat týpka s nejrůznějšími korály a řetízky kolem krku. Míval s sebou malý bubínek a nejčastěji stál pod stromem, bubnoval a zpíval nejrůznější mantry a meditoval. Za cigáro se rozpovídal o náboženství, meditaci, filozofických věcech a léčivé síle marihuany až člověk žasnul, jaké má znalosti.

Dalšího místního štamgasta nebylo tak často vidět, ale když se přeci jen objevil, byl hlavně slyšet. V modrém ústavním mundúru stál vedle automatů na pití a sladkosti a hrál na ně. Jednoduše řečeno do nich bubnoval a k tomu i zpíval. Nutno říct, že jeho představení byly opravdu moc pěkné. Měl neuvěřitelný cit pro rytmus. A jeho zvučný hlas tomu dodával na síle. Písničky, které hrál a zpíval, si tvořil sám. Tyto koncerty si sám uváděl a uvítal jakékoliv publikum. Pokud jsme zaslechli, že se objevil na scéně, usedli jsme na lavičkách a poslouchali.

Pak zde byli další jako dáma s rádiem nebo pán, který celý den obcházel všechny oddělení a sbíral nedopalky, což ovšem dělalo vícero pacientů.

Zhruba padesátiletý malý mužík, říkejme mu třeba Rady, byl ovšem známý úplně všude. Pracoval v zahradnictví a zelinářství, což znamenalo, že si plnil kolonky v ergolistu. Ve volném čase pomáhal, kde se dalo. Zametal před odděleními nebo hrabal listí. Sbíral tak nejrůznější pochvaly a byl na sebe náležitě pyšný. Rady byl negramotný – neuměl číst, psát ani počítat. Avšak stále se to toužil naučit a snažil se. Rady pobíhal z oddělení na oddělení a znal doktory, primáře, sestry. Nikdy nezapomněl nikoho pozdravit. V léčebně byl údajně od svých 15 let, protože napadl svého bratra, který ho před tím bodnul do stehna.

Rady byl omezen na svéprávnosti a měl svoji opatrovnici. Každý měsíc dostával, jelikož nemohl disponovat penězi, balíček, ve kterém byl tabák, papírky, kafe a nějaká sladkost. Byl to veselý človíček a byla s ním sranda. Neustále se snažil, aby byl přeložen do jiného ústavu a řešil to se svojí opatrovnicí. Půjčovala jsem mu telefon, jelikož pochopitelně žádný neměl, aby si mohl zavolat. Jednou, když měla jeho opatrovnice dovolenou, dokázal se přes různé spojovatelky a přepojovatelky spojit až s ředitelem daného úřadu. Bylo to úsměvné, jak mu přednesl své požadavky.

Často mluvil o své rodině a širokém příbuzenstvu. Stále čekal, že za ním přijedou. Když se mu podařilo dovolat matce, neustále se ptal, jestli přijede a jestli mu přiveze řízky a bramboráky a že na ní bude čekat u brány. Bylo to smutné. Myslím, že nikdy nepřijela.

Kapitola 32: Malý velký muž

Rady byl výraznou postavou, na kterou se jen tak nezapomíná. Téměř každý den se zdržoval u našeho oddělení, sbíral staré časopisy – prohlížel si obrázky, protože číst neuměl, sem tam vysomroval cigáro nebo prostě jen klevetil s ostatními. Jelikož jsem mu půjčovala telefon na hovory domů a s opatrovnicí, nosil mi za to Rady zeleninu ze zahrady, kde pracoval – rajčata, okurky nebo papriky. Přispěchal s papírovou krabicí a vděčně mi předal své dary jako poděkování. Je pravda, že čerstvá zelenina byla v ústavním jídelníčku nedostatkovým zbožím, takže získat takové zásoby byl dar z nebes.

Rady mě takto zásoboval celkem pravidelně a já zatoužila po tom, najíst se trochu důstojně a ne ukusovat papriku vcelku a okurku jíst zásadně se slupkou. Toužila jsem si udělat salát. Jediná možnost, jak si mohl pacient nakrájet zeleninu či připravit něco extra, byla poprosit některou ze sloužících sester, aby vás vzala do kuchyně a tam nad vámi stála, dokud si nenakrájíte vše potřebné.

Tato možnost přicházela v úvahu pouze ve večerních hodinách, kdy byl na oddělení trochu klid a chtělo to trefit se zrovna do ochotné sestřičky s dobrou náladou. Jelikož se naše zeleninová obžerství konala téměř každý den, jsem tuto možnost zavrhla.

Při jedné večeři jsem si ulila příborový nůž a pečlivě schovala v pokoji. Zeleninu jsem vždy loupala a krájela na pokoji nad košem a spolunocležnice hlídaly, aby nás nepřekvapila žádná sestra. Nebylo to nic jednoduchého nakrájet zeleninu příborovým nožem, ale po čase jsem se stala přebornicí.

Moc dobře jsem věděla, co mi může hrozit, ale chuť byla silnější.

Rady nám občas vyprávěl, že na oddělení, kde bydlel, mají jakéhosi maníka, který ho šikanuje, a to i fyzicky. Pokud se potkali třeba v koupelně, Radymu často podklouzly nohy a druhý den kulhal. Občas se také bouchnul hlavou o zeď a měl oteklý nos. Nesl to velmi těžce. Několikrát to zkoušel říct i na vizitě, ale neúspěšně. Potyčky došly tak daleko, že vznětlivý a výbušný Rady nejspíš svého nepřítele nějak napadnul a byl přemístěn na uzavřené oddělení. Na oddělení, kde byli pacienti, kteří měli omezené smyslové vnímání, někteří i s fyzickým hendikepem. Ošklivě řečeno zvířátka, která okolí většinou moc nevnímali. Byli vyvedeni jednou denně na dvorek a tam pobývali asi 20 minut. Když bylo později Radymu dovoleno chodit také na dvorek, stavovali jsme se ho pozdravit a dozvídali se, že pomáhá sestrám převlíkat postele nebo transportovat ostatní pacienty.

Svým způsobem byl spokojený, protože mohl být užitečný. Ovšem vidět ho mezi pacienty v plenkách, kteří vydávají různorodé skřeky, byl smutný pohled.

Otevřené oddělení část druhá

Kapitola 33: Vycházka

Od zkušenějších kolegů jsem se dozvěděla, že je možné si zažádat o takzvanou vycházku do města. Povolení k této vycházce musely schválit ošetřující lékařka a primářka. Vycházka byla od 14 do 17 hodin. Při první vycházce mě musel na oddělení vyzvednout někdo z rodiny a poté mě opět vrátit.

Samozřejmě byla při vycházce zakázána konzumace alkoholu či jiných návykových látek. Mohla jsem se vzdálit pouze do Dobřan. Pokud byl někdo viděn dál než za hranicí města, přišel trest většinou v zákazu vycházek nebo přeřazení na uzavřené oddělení. Při mé první propustce za bránu léčebny jsme tedy zamířili do města. Prošli jsme se po náměstí a nakonec zamířili posedět kam jinam než do místního pivovaru Modrá hvězda. Mezi lidmi jsem se cítila jako plachá laň, která se bojí o svůj život.

Pohledy lidí mě znervózňovaly a chtěla jsem se schovat hluboko pod zem. Z první vycházky jsem se vrátila o něco dříve, protože jsem se necítila úplně v pohodě. Jakmile jsem překročila hranice léčebny, vrátil se do mého těla opět příjemný pocit bezpečí. Při příchodu došlo opět na kontrolu věcí, které jsem si přinesla zvenku. Padla jsem na postel únavou a nebylo mi do řeči. Psychická únava z návštěvy na svobodě mě přemohla a zpracovávání zážitků mi trvalo ještě další den. Pak jsem již byla schopná opět fungovat.

Začala jsem si všímat, že někteří pacienti se z vycházek vraceli lehce ovínění a podařilo se jim propašovat na pokoj i flašku. Z některých to táhlo jak ze sudu a nešlo mi do hlavy, jak si toho sestry nevšimly nebo jak to, že to z nich necítily. Ráno u snídaně jsem zjistila, že tyhle násosky chybí. Překlad takových případů se odehrával vždy po večerce, kdy byl už na oddělení klid. Sestry tak měly dostatek prostoru a času uskutečnit stěhování bez přihlížejícího publika. Takových překladů na jiná oddělení jsem zažila několik. Někdy se hříšníci vrátili za krátký čas zpátky nebo už jsme je také nikdy neviděli. Nesly se pouze zvěsti o tom, na kterém oddělení skončili, nebo že svůj pobyt ukončili, byl-li dobrovolný.

Kapitola 34: Nevěř svému nosu

Léto, které jsem strávila v léčebně, bylo velmi horké. Na pokojích se dalo jen stěží přes den vydržet. Pokud vám ovšem nebylo zrovna nejlépe, nebylo na výběr. Jednoho takového horkého dne jsem se šla již potřetí schladit pod sprchu.

Ucítila jsem ve sprše podivný zápach a začala detekovat jeho zdroj. Odér zvratků jsem přisuzovala tomu, že kolegyně z vedlejšího pokoje to přehnala s alkoholem a neudělalo se jí dobře. Ovšem zdroj stále nenalezen. Několik dalších procesů sprchování jsem absolvovala s nepříjemným zápachem v nose. Nenápadně jsem vyzvídala na kolegyních, jestli v koupelně necítily něco divného. Nic. Za pár dní jsem na tento incident zapomněla, aby mě zanedlouho začal pronásledovat další závan.

Tentokrát se zdálo, že na mém oděvu nebo těle ulpěla část jakéhosi exkrementu. Po důkladném očichání a provedení očisty jsem se ale odéru výkalu nezbavila. Jako stopovací pes jsem se snažila jít po čuchu a konečně najít nějaký zapáchající kus bobku na botách, pod postelí či v koupelně. Nikde nic. Čichová halucinace mě naštěstí po krátké době opustila a já si oddychla. Moje čichové vnímání mi ale stále nedalo pokoj a tak se asi za 14 dní objevilo další překvapení.

Ranní čaj s příchutí moči. To už jsem si připadala opravdu hrozně. Co to proboha je? Jak můžu cítit něco, co vlastně není? Začal mě pronásledovat strach a úzkost z toho, co to vlastně je. Netrpělivě jsem čekala na středeční primářskou vizitu, abych tam sdělila svůj problém. Po výčtu všech zápachů primářka uzavřela moje téma s tím, že se někdy stane, že várnice na čaj jsou špatně vypláchnuty a v tomto horku mohou pak různě zapáchat.

Sklesle jsem konstatovala: Ten čaj byl ale můj vlastní. Ale pro ni to byl konec diskuse, další prosím. Tak jsem na své zápachy zůstala sama a občasně mě pronásledovaly dál. I po návratu z léčebny se stávalo, že jsem chodila po bytě a očuchávala vše možné. V literatuře jsem si pak dohledala, že takové halucinace opravdu existují a většinou se zlepšením stavu časem odezní. Trvalo to asi rok a opravdu odezněly.

Kapitola 35: V jednotě je síla

Stejně jako v jiných společenských skupinách jako například ve škole či v pracovním kolektivu vznikají mezi některými členy sympatie i antipatie, tak i na otevřeném oddělení vznikly party a menší skupinky pacientů, kteří spolu trávili volný čas.

Tak jak se i ve škole profilují silnější jedinci usilující o výjimečné postavení, tak i v léčebně se tací našli. Postupem času se z nich stával postrach některých pacientů. Většinu času trávili na lavičkách u vchodu na oddělení, celý den popíjeli kávu a kouřili balené cigarety. Jako zpestření celodenního vysedávání si zvolili dobírání svých spolupacientů, kteří museli při odchodu či návratu na oddělení projít bezpodmínečně kolem nich.

Terčem posměchu se stávalo například oblečení, výraz tváře, později i množství snězeného jídla či doba strávená ve sprše. Vytipovali si slabšího jedince, který se nedokázal bránit a jejich pozornost snášel velmi špatně. Tato rádoby silná partička měla dva vedoucí členy. Jednoho doslova. Byl to voják z povolání, který pracoval na jakémsi vojenském velitelství a měl prý pod sebou více jak 300 lidí. Jeho příznivci mu neřekli jinak než plukovníku, což ještě posilovalo jeho už tak vysoce nezdravé sebevědomí.

Pobyt v léčebně vnímal jako osobní prohru, proto se snažil svůj stav bagatelizovat a pozornost od své osoby přehrával na druhé. Jeho soukmenovec byl také voják, který se několikrát zúčastnil zahraničních misí. Tito dva jednoduše vycítili, že lepší je se spojit než stát proti sobě. A v jednotě je přeci síla. Na rozdíl od pana plukovníka byl tento voják, říkejme mu třeba Karel, v léčebnách opakovaně a život venku zvládal velmi těžce. Za zdmi psychiatrických nemocnic se ovšem cítil jako ryba ve vodě. Znal doktory, sestry, pacienty, místní poměry atd. A jednoho dne si ke srandičkám vybrali citlivého zranitelného muže, který v krátké době přišel o oba rodiče, a jeho sestra žila v Americe. Byl osamělý, ale velmi přátelský a milý. A byl to jeden z mých kamarádů.

Kapitola 36: Ochránce

A posměchy a rádoby srandičky pokračovaly. Na paškál si naši vojáci brali skoro každého, a to i včetně mě. Když jsem se rozhodla, že začnu znovu běhat, respektive nejdříve chodit, měli připomínky vždy, když mě viděli ve sportovním oblečení. Říkávali: „Á Míša jde sportovat, koukejte na ty sportovní hadříky, tak dokud nedáš alespoň pět kiláků tak je to k ničemu. Jsme zvědaví, jak budeš vypadat, až se vrátíš. He He He.“ Takové a jiné připomínky většinou provázely moje výběhy.

V tu dobu jsem na tom byla již natolik dobře, že mne jejich rejpání nijak nezatěžovalo a netrápilo.Údery jsem jim vracela a tím si vydobyla respekt. Vybízela jsem je, ať si jdou zaběhat se mnou. Celý den tu vysedáváte, kouříte a pijete kafe po litrech. Pojďte si se mnou radši zaběhat. Nic, nikdo nešel, ale měla jsem od nich klid.

O co míň věnovali pozornost mně, o to víc se zaměřili na slabší jedince. Komentovali množství jídla, které u oběda konzumoval Jirka. Ony i tak ty porce nebyly bůhvíjak velké, navíc pak pro chlapa, který měřil skoro 2 metry a měl asi 150 kilo. Naši vojáci neustále kritizovali i kvalitu jídla, aby pak po večerech ze zásob tasili klobásy a provozovali obžerství. Jirka chodil jak tělo bez duše. Po čase se konečně svěřil, že ho neustále za něco kritizují, a dokonce mu každý den měří čas strávený ve sprše.

Začal ve mně kypět vztek. Co si o sobě ty dva myslí? Lidem, kteří mají už tak naloženo, ještě přidají? Vyčíhla jsem si chvíli, kdy byli ti dva sami na pokoji a Jirka v nedohlednu. Zašla jsem za nimi a místo strategie nadávání jsem jim zalichotila, že jsou to rozumní chlapi a že určitě chápou, že to Jirkovi nedělá moc dobře. Že to má teď hodně těžký a že potřebuje klid. Byli překvapení a oněmělí. Ovšem nejdůležitější bylo to, že s tím přestali. A tak kolem mne začali chodit obloukem.

Kapitola 37: Ach ty nohy

V minulém díle jsem se zmínila o tom, že jsem v léčebně začala znovu běhat. Když jsem začala opět nabírat síly, nejdříve jsem se dala do rychlé chůze a věřte, že to nebyla žádná sranda. Tělo bylo stále jak zmlácené, slabé, ztuhlé.

Po první rundě po areálu, což bylo asi 2 kilometry jsem nebyla schopná se tři dny hnout. Znovu navrácená vůle mi ale nedala spát a šla jsem do toho znovu. S každým dalším výšlapem jsem se cítila líp a jednoho dne jsem se rozhodla, že už jsem dostatečně silná na to zkusit běh. Ale to jsem si jenom myslela. Po pár set metrech jsem odešla na nohy. Jako kdyby mě neposlouchaly. Hlava chtěla, ale nohy stávkovaly. Byly přikovány k zemi.

Cítila jsem zklamání, naštvání a vztek. Já přeci musím zase běhat, mám to moc ráda. Tak přišly další a další pokusy. Zlepšení přicházelo, až jsem nakonec zvládla uběhnout 4 kilometry. Nebyl to ale lehký a příjemný běh jako dřív. Byl to běh krvavý, na dřeň a urputný. Pořád mne trápila bolest nohou, respektive těžká lýtka. Měla jsem pocit, že mám na každé noze závaží, že mi někdo zalil lýtka do betonu. Věděla jsem, že to souvisí s psychickými potížemi, kterými jsem procházela.

V běhu jsem pokračovala a byla si jistá, že se to bude zlepšovat a postupem času to vymizí. Bohužel, stejný problém mne trápí dodnes. Pokud mám vyjít více schodů, cítím, že nohy jsou těžké jak z oceli. Přesto se ale nevzdávám a běhám dál. Nejhorší je to zpočátku než se nohy rozhýbají. Dávají mi najevo, že by bylo lepší zůstat doma na gauči. Vydržím a přemůžu to. Pak se snažím si pomáhat nejrůznějšími asociacemi. Poslední dobou u mne vede Maxipes Fík na pružinách. Takže běžím a představuji si, že mám na botách taky taková péra a zlehka mi nohy odskakují od země. Pomáhá to. Jen si nedokážu tuto představu udržet v mysli moc dlouho. Proto jsem se rozhodla, že to začnu řešit se svou terapeutkou. Ráda bych znovu běhala s lehkostí a věřím, že zase budu.

Kapitola 38: Druhý domov

Čím delší dobu člověk v léčebně stráví, tím obtížnější je návrat do života venku. Režim oddělení a pravidla, které jsou pro vás zpočátku nepochopitelné a omezující, se stanou samozřejmostí a již nepřemýšlíte nad jejich smyslem. Prostě jsou.

I já jsem dospěla do fáze, kdy jsem se částečně začala v léčebně cítit jako doma. I když to asi může znít nepochopitelně, ale předvídatelné prostředí, režim, pocit bezpečí a odtržení od stresových situací vám přináší klid a tím pádem i větší psychickou pohodu. A přirozeně se pak člověk uchyluje tam, kde se cítí dobře.

Jeden z mých přátel, léčící se se schizofrenií, strávil v léčebně, s asi třídenní přestávkou, 8 měsíců. Poté byl propuštěn domů, a to i přesto, že se na to dle jeho slov vůbec necítil. Jeho strach znásobova fakt, že se vrací do prázdného bytu s vidinou toho být na všechno opět sám. Za tři dny si zavolal záchranku a byl hospitalizován znovu.

Za pacienty do léčebny dojížděli peer konzultanti z neziskových organizací, kteří poskytují podporu a pomoc lidem s duševním onemocněním. Pomáhají zajistit bydlení, práci, případně najít psychiatra či psychologa. Jejich pomoc je nenahraditelná. Avšak to hlavní, co člověk po návratu z hospitalizace nejvíc potřebuje – rodinu, pochopení a lásku – nahradit nedokážou.

To mi připomnělo slova psychoterapeutky Virginie Satir, která uvedla: „No hodně pracuji se schizofreniky, kteří jsou hospitalizováni, a zjistila jsem, že když k nim přivedete celou jejich rodinu, někteří z nich se přestanou chovat jako blázni.“ S tímto se zcela ztotožňuji. Pacienty se schizofrenií, které jsem měla tu čest poznat, žili sami. Rodina je v lepším případě uklidila někam hodně daleko a navštěvovala je zřídkakdy. Jiní se od svého potomka zcela distancovali a přerušili s ním kontakt. Někteří z nich se stali černou ovcí rodiny, žili s rodinou, ale přesto sami. Byli trpěni a jejich stav se setkával pouze s nepochopením a výčitkami.

Je nesmírně těžké v takové situaci a stavu neztrácet motivaci a chuť žít. Být na vše sám, na své démony, úzkosti, pocity marnosti. Mám velké štěstí, že moje rodina tu pro mě byla a stále je. Nepřestanu za to být nikdy vděčná.

Otevřené oddělení část třetí

Kapitola 39: Blázen sportovcem

V léčebně se odehrávaly i různé sportovní akce, které si pacienti sami zorganizovali. Vcelku pravidelně se konaly fotbalové zápasy, kde proti sobě stály týmy alkoholiků a schizofreniků. Jen předesílám, že takto se nazývali sami hráči. Utkání měla rozhodčího, diváky, a dokonce i transparenty na povzbuzení svých favoritů. Byla to vždycky velká událost. Atmosféra úžasná a hráči do toho šli naplno.

V družstvu alkoholiků hrála dokonce i jedna žena. Měla ode mě velkou poklonu za odvahu vlézt mezi ty dravce. Škoda jen, že je nikdy nepřišel povzbudit někdo z personálu. Dalším sportem, který se těšil velkému zájmu, byl nohejbal. Ten chodili hrát i pacienti z našeho oddělení.

Občas jsem byla divákem a jednoho dne jsem se nechala ukecat to jít také zkusit. No vypadalo to jednoduše, ale v praxi to bylo samozřejmě jinak. Představte si, jak na vás z nebe padá míč a vy nevíte, jestli ho za prvé odehrát hlavou – to ne, to by mi mohlo otřást mozkem, za druhé nastavit nohu a zkusit míč dostat přes síť – pozor, hrozí zlomenina, anebo za třetí prostě vzít kramle.

Kromě těchto, pro mě životu nebezpečných situací, to byla docela sranda. Dostávala jsem rady od spoluhráčů a zlepšovala jsem se. Zanedlouho jsem nohejbalu úplně propadla. Hraní každý den po večeři se pro mě stalo závislostí. A přesně tohle byly ty situace a zážitky, které mě posouvaly dál. Pocity radosti, fyzické únavy a smích, protože ten umí zázraky. Dokonce i jeden z bývalých pacientů, který bydlel nedaleko léčebny, docházel na naše podvečerní zápasy. Jelikož jsme do hry šli všichni naplno, neobešlo se to bez různých zranění. Sedřené nohy, ruce, natažené svaly, a dokonce i jedna zlomenina horní končetiny.

Kapitola 40: Za plotem

V léčebně bylo i uzavřené mužské oddělení, které sloužilo pro výkon soudně nařízených ústavních léčení. Muži tam zůstávali do doby, než proběhnul soud, kde se rozhodlo, zdali se do léčebny vrátí, zda si svůj trest odpykají ve vězení nebo zda přejdou do ambulantní léčby.

Toto oddělení mělo před vchodem prostranství ohraničené plotem. V tomto výběhu byl pingpongový stůl, posilovací lavice a lavičky k odpočinku. Muži většinou postávali v hloučkách, někteří cvičili, jiní pochodovali sem tam. Pro tyto pacienty zlidovělo v léčebně označení devianti, což dávalo nemalý prostor vaší fantazii.

Při mých sportovních výletech jsem vždy musela proběhnout kolem jejich dvorečku. Stále častěji se u plotu objevoval jakýsi muž, jehož pohled byl nepříjemně bodavý a slizce upřený. V ultra krátkých šortkách, nechával vyniknout své atletické, dohněda opálené nohy. Byl útlé postavy s malou, bezvlasou hlavou. Věk bylo těžké určit, ale asi něco kolem padesíti či pětapadesáti?

Pokaždé, když jsem probíhala kolem jejich plotu, stál nalepený na pletivu a jeho úsměv byl tak nepřirozeně nablblý, řekla bych. Nebylo to ovšem tak, že by tam číhal jen na mě. V této strnulé pozorovací pozici jsem ho vídala často. Několikrát se snažil něco na mě pokřikovat, tedy spíš tak jako nahlas šeptat. Pokaždé jsem raději šlápla do pedálu a alou pryč. Cestou jsem pak přemítala, kvůli čemu ten tady asi je.

Další obyvatelé tohoto uzavřeného oddělení byli namakaní, potetovaní svalovci s chůzí Ramba. Dávali na odiv svá vypracovaná těla při cvičení, kterým se udržovali v kondici. Další pacienti zase pokřikovali na kolemjdoucí a sháněli trávu. Pokud člověk odvrátil zrak a zrychlil chůzi, vysloužil si pár neslušných nadávek. Zcela upřímně se mi kolikrát i půlky strachy sevřely. Sice nás od sebe dělil plot, respektive pletivo, ale ten tón, jakým dokázali na člověka řvát a vyhrožovat pomalou, bolestivou smrtí, mě děsil. Ještě štěstí, že devianti měli vycházky zřídkakdy. Většinou pouze s doprovodem.

Kapitola 45: Kašna

Jednoho krásného slunečného dne, kterých bylo to léto mnoho, mě navštívila sestra s malou neteří. Procházely jsme se areálem, pozdravily jsme koně, šly se podívat na kůzlátka a nakrmily páva. Nakonec jsme zamířily ke kašně. Kruhové prostranství s lavičkami kolem malé kašny, ve které se v těchto horkých dnech občas někdo cachtal.

Cestičky byly lemovány záhonky s kytkami a člověk tady i na chvíli dokázal zapomenout, že je vlastně v psychiatrické léčebně. Z chvilkového úniku od nepříjemných stavů vás ovšem dokázali vytrhnout hluční pacienti posilnění alkoholem. Milovaný mok maskovali v mixu se sladkými limonádami. Pokud jste potkali dvojici štamgastů potácejících se po parku s flaškou Fanty nebo Coly, bylo vám jasné, že nezahánějí žízeň v horkém dni, ale uspokojují pocit touhy a bažení. Touhy po stavu uvolnění a bezstarostnosti. Ale zpátky ke kašně.

Na závěr našeho holčičího odpoledne jsme si chtěly chvilku odpočinout na lavičce u vody. Ovšem jakmile jsme usedly, otevřely se nám se sestrou pusy a spadly brady. Já ho poznala okamžitě – naleštěná pleš, opálené tělo a ultra krátké šortky. Což by samo o sobě nebyl rozhodně důvod k našemu vystrašenému údivu. Ale to pouze v případě, kdyby pánovi z těch kraťásek nekoukal jeho ehm kašpárek. Cítila jsem zděšení, hnus a strach. Hlavně rychle pryč, aby si toho nevšimla malá neteř. Jeho nechutně blaženej výraz celou situaci ještě umocňoval, takže nohy na ramena. Zahlédla jsem terapeutku, která byla venku s pacienty, tak jsem jí oznámila, že u kašny se nachází ten pán. Nejspíš to nebylo poprvé, jelikož terapeutka odvětila: Jo, tenhle, někoho tam pošlu. Hotovo dvacet.

Kapitola 46: První dovolenka

Možnost jet na víkend domů, pokud pacienti vůbec nějaké doma měli, byla součástí léčebného režimu. Sloužila k tomu, aby si pacient zkusil chvíli fungovat ve svém domovském prostředí, nebo jednoduše strávil den či dva venku.

I já jsem tuto možnost chtěla využít, protože už jsem se cítila mnohem lépe. Žádost musela projít schvalovacím řízením přes ošetřující doktorku, psychologa i primářku oddělení. Hurá, můžu domů. Odjezd v 9 hodin v pátek, návrat v neděli do osmi večer. Před odjezdem jsem dostala instrukce, jak se v případě zhoršení stavu chovat, kam volat, možnost vrátit se dříve a další. V den odjezdu mě vyzvedl přítel a to doslova. Byla jsem mu předána vrchní sestrou, která ho náležitě poučila, předala množství léků a kladla mu na srdce, ať se hlavně vrátím. Občas se totiž stávalo, že se pacienti z dovolenek či vycházek nevraceli a nedokončili tak započatou léčbu.

Sbaleno, nervozita, strach, ale jede se domů. Plán byl jasný – klid, žádné návštěvy a odpočinek. Opravdu bylo nutné, abych se během dovolenky nedostala do stresových situací, nebyla vystavena množství zahlcujících podnětů a velké fyzické námaze. První den byl příjemný, vidět zase svůj domov, mít syna u sebe, slunit se na zahradě, koupat se v bazénu. Jeden by řekl opravdu dovolená.

Druhý den už to tak růžové nebylo. I přesto, že jsem se snažila nedat nic najevo, což je mimochodem velmi časté u lidí s psychickými problémy, že se snaží dělat jakoby nic, bylo na mém výrazu znát, že úplně ok nejsem. Právě toto přemáhání se, maskování svých pocitů, dokáže ubírat mnoho energie a přispívá ke vzniku únavy. Stavy permanentního napětí a úzkosti se znovu objevily.

Co teď? Co potom? Strach a panika zatemnily mou mysl. Ne, to nezvládnu. Sáhla jsem po lécích na úzkost a uklidnění. Přišla úleva a příjemný pocit uvolnění. Hlavně nic neříkat nahlas. Přece nemůžu zkazit tuhle událost rodině. Všichni měli ohromnou radost, že jsem na víkend doma a že to se mnou vypadá už velmi dobře. Jen já jsem od neděle od rána ležela a počítala minuty do odjezdu. Nakonec mě přítel odvezl do léčebny už odpoledne. A tak jsem se z první dovolenky vzpamatovávala další tři dny.

Kapitola 47: Buď a nebo

Těšit se zpátky do blázince? To může opravdu jen blázen, takže jsem na správné adrese. Několik následujících dní mě sžíraly výčitky, myšlenky na moje nejbližší, které jsem zklamala a zcela, pro ně nepochopitelně, jsem se chtěla vrátit co nejdříve zpět do léčebny.

Můj návrat byl jako vysvobození. Opět má bílá postel, známé tváře, které přesně ví, jak se cítíte, když nedokážete celý den opustit svůj pokoj. Zde jsem mezi svými. Ale dokážu se vůbec někdy vrátit domů? Jak budu fungovat a co budu vlastně dělat? Co s životem dál? Pochyby, strachy, otázky bez odpovědí. Znovu jsem vplula do zaběhnutého režimu. Opět jsem pocítila jistotu a předvídatelnost dne mě uklidňovala.

Když je mi zle, můžu zůstat ležet a spát. Nikdo mě nebude tahat z postele a nutit mě předstírat, že se nic neděje. Když mám úzkost, zajdu si na sesternu pro instantní klid v tabletě. Když chci být sama, vyrazím na nekonečnou pouť ústavním areálem.

Po návratu z dovolenky jsem ale klesla níž. Výkyvy nálad a sžírající deprese mě začaly pohlcovat. Ne, já nechci, ale je to silnější. Po rozhovoru s doktorkou došlo k další rošádě v koktejlu mých léků. Přidala mi další – tentokrát antiepileptika, takzvané stabilizátory nálad. Tehdy to byla pro mě naděje. Naděje, že se nebudu patlat někde na dně, abych druhý den byla úplně happy.

Zpětně viděno to byl jen další jed. Jed, bez kterého se ovšem neposunu dál. Jako když polykáte špendlíky, abyste zahnaly pocit hladu. Při braní těchto léků byla nutná pomalá titrace (postupné navyšování dávky) a pozorování, zdali se u mě nevyskytne kožní reakce, která může být život ohrožující. Hmm. Tak buď, a nebo.

Kapitola 48: Lásky

Dnes vás nechám nahlédnout pod pokličku ústavních lásek.

V léčebně, stejně jako všude jinde, kvete láska. Nejenom ta láska, kterou jste mohli najít za krabičku cigaret za pitevnou, ale ta opravdovější. Ta, při které máte motýly v břiše a bez druhého nedáte ani ránu. Spousta vztahů vznikala v rámci jednotlivých oddělení. Staré vztahy zvenku byly zapomenuty nebo spěšně ukončeny, aby mohlo přijít na svět nové krásné bezstarostné spojení dvou zlomených duší. Zamilovaní spolu samozřejmě chtěli trávit co nejvíc času a jejich stoupající touha začala být jaksi problémem.

A tak jako na táborech a soustředěních, tak i tady občas po večerce někdo vklouznul někomu pod peřinu. A jak to tak bývá i tady měly sestry na cizoložníky čuch. Trest je neminul. Většinou zákaz vycházek. Taková láska rychle vzplanula, a ještě rychleji byla típnuta. Jeden byl vždy raněn, a tak nebylo výjimkou, že se jeden z páru po zhroucení nebo myšlenkách na sebepoškození, octnul na uzavřeném oddělení. Již tak zlomené duše si ještě sypaly sůl do ran. Lásku v léčebnách by měli zakázat.

Další dvojičky se našli mezi pacienty z různých oddělení. Ti si do postelí skákat nemohli, a proto si možná byli vzácnější a drahocenný společný vztah trávili procházkami po areálu a mnohdy hovorem o plánování budoucnosti. Muž zrazený, kterého nenaplněná láska dohnala až na koleje, se učil znovu milovat. A miloval. Miloval paní z protialkoholního a plány měli velkolepé. Společné bydlení, znovuzískání jejích dětí do péče a svatba. Ale jak to dopadlo? Nevím. Nějakou chvíli po jejich propuštění to fungovalo, ale dál je to ve hvězdách.

A pak jsou vztahy, které semínka lásky zasely v léčebně a ovoce sklízejí dodnes. Žijí spolu, mají děti, a když je jednomu z nich ouvej, odskočí si na pár týdnu odpočinout a ten druhý mu dokonale rozumí. Bohužel to taková idylka není, ale může to fungovat.

Kapitola 49: Asociál

Oklepala jsem se, dala se trochu do kupy a začala jsem s odhodláním plánovat další dovolenku. Blížily se Pájovy narozeniny a oslava bez mámy to pro mě bylo nepředstavitelné. Primářka a stejně tak i doktorka s tím souhlasily, nicméně za přísných opatření, že oslava bude jen v mojí režii.

A tak jsem několik dnů promýšlela, jak to udělat, abych se vyhnula velkému stresu a zároveň si to mohl Pája užít. Už jen při pomyšlení, že tam budou obě rodiny, velký ruch, dětský křik, se mi neudělalo dobře. Ale vyčerpání vystřídalo odhodlání. Řekla jsem si bude to takhle: oslava začne ve tři a v šest se všichni odeberou do svých příbytků. Žádné vysedávání, ponocování, překřikování.

Tyto signály jsem vyslala směrem k domovu a všichni to přijali jako hotovou věc. Hlavně ať se cítím dobře já. Z léčebny jsem zařídila dort a další nutné věci. A teď se udržet na vlně odhodlání a bude to v pohodě. Když se blížil den odjezdu, nervozita samozřejmě rostla. V pátek byl na programu nákup a příprava občerstvení. V sobotu výzdoba a finální přípravy. Byly to krásné horké srpnové dny, takže oslava byla venku, bohudík pro mě. Představa, že se všichni vměstnáme do obýváku, mi zvedala nejen tlak, ale i žaludek.

Všechno proběhlo celkem v klidu. Já se cítila lehce mimo, dezorientovaná a zažívala občasnou derealizaci, což zasvěcení ví, je dost nepříjemné. Všichni se včas odebrali k odchodu a já jim byla vděčná. Proč jsem měla ale výčitky? Proč jsem vůbec přemýšlela o tom, jestli se jich to nedotklo? Zdali se neurazili? Když jsem si to poté srovnala nějak v hlavě, přišla jsem na pro mě objevnou myšlenku. Proč bych vlastně měla zůstávat v situacích, kde se necítím dobře? Heuréka! Že mi to nikdy nikdo neřekl?

Po dlouhých společenských setkáních, po zdvořilostních konverzacích s neznámými lidmi, po hlučných návštěvách jsem se vždy cítila vždy jako po výprasku. Vyčerpaná, unavená a mimo. A na základě těchto zkušeností jsem se samozřejmě začala těmto akcím vyhýbat. Sociální fobie byla mimo jiné jedna z mých přidružených diagnóz. Tím se dá přece zdůvodnit toto moje nepochopené vyhýbavé chování. Po propuštění z léčebny, kdy jsem začala pátrat, co se se mnou vlastně dělo, jsem narazila na nejrůznější články a knihy o vysoké citlivosti. A tehdy mi to všechno došlo a zapadlo do sebe. Nejsem asociál, jsem vysoce citlivý člověk.

Kapitola 50: Propastná slova

Stejně jako po prvním návratu z dovolenky, jsem se i teď cítila unavená a psychicky vyčerpaná, ale již to nebylo tak devastující. V dalších dnech jako by se v mé hlavě začalo něco překlápět ze stavu „ty sem patříš“ do polohy „možná nejsem tak marná“. Strach, který mě do té doby při myšlence návratu do reálného života paralyzoval, slábnul.

Nebyly to ani tak obavy z budoucího hledání práce, ale spíše zdali vůbec dokážu fungovat v rodinném životě. Jak zvládnu starost o domácnost a péči o dítě. Doktoři mi často připomínali, že není teď ta správná chvíle přemýšlet příliš do budoucna, ale raději se soustředit na přítomnost. Na to, abych se cítila lépe, zvykala si pomalu na život venku a pracovala sama se sebou. A tak jsem poctivě papala zázračné pilule, luštila křížovky a stavěla puzzle.

Odpoledne jsem se povalovala na dece pod stromy, a pokud jsem neměla žádnou návštěvu, rozjímala jsem o životě. Moje myšlenky se často stáčely k věcem nepříjemným. Abych je dokázala zaplašit, snažila jsem se číst. V téhle době už mi to šlo vcelku dobře. Když jsem to ale v prvních týdnech v léčebně zkoušela, nedokázala jsem se soustředit a vnímat, co čtu.

Poruchy pozornosti a paměti jsou časté doprovodné symptomy u deprese. Problémy s pamětí bývají většinou u té krátkodobé a stejně tak jsem to měla i já. Nedařilo se mi vzpomenout si na události minulých dní, ale vybavování hlubší minulosti mi šlo skvěle. Udržet pár minut pozornosti pro mě bylo také velmi obtížné. Cítila jsem při tom značnou nervozitu, která mi vadila, až ve mně vyvolávala jakýsi druh vzteku.

Stejně tak jsem měla potíž správně se slovně vyjádřit. Najít vhodná slova – jako bych je lovila někde z hluboké propasti a často jsem také slova různě zaměňovala. Doslova jsem řekla, místo bílé, černá, místo spát psát a místo uklízečky kuchařka. Na začátku to bylo celkem vtipné, ale pak mi došlo, na jaké úrovni se moje kognitivní funkce nacházejí. Nevím, co jsem dělala včera. Nedokážu vydržet číst déle než 3 minuty a místo jdu si zaběhat, si jdu zaplavat.

I pro tyto případy byl v léčebně například trénink paměti, myšlenkové relaxace či skupinové čtení. Nutno říct, že se u mě paralelně se zlepšováním psychického stavu zlepšovaly i tyto potíže. Čtení mi ke konci pobytu nedělalo žádný problém. Horší krátkodobou paměť jsem u sebe pozorovala ještě před pár měsíci. Avšak problém se slovy a jejich záměna mě tak nějak v menší míře pronásleduje stále. Co považuji za důležité říct je, že problémy v kognitivní oblasti se u mě začaly projevovat již v počátku problémů s psychikou. Respektive velká nesoustředěnost, zapomínání a problémy s řečí jsou symptomem deprese či úzkostí.

Často si lidé myslí, že je to například způsobené různými psychofarmaky, a proto k nim mají odmítavý postoj. Mají pocit, že prášky z nich udělají blázna nebo jim vymyjou mozek. Ne, tak to opravdu není. Nevylučuji, že některé vybrané léky nemají špatný vliv na naše kognitivní funkce, ovšem nejedná se o běžná antidepresiva, která naopak pomohou se dostat zpět do normálu.

Kapitola 51: Zvykneš si na všechno

Vidět dva zřízence táhnoucí opilého pacienta na uzavřené oddělení ve mně již nevzbuzovalo žádné emoce. Potkávat v parku zástup podivuhodných žen, oblečených do ústavních stejnokrojů a vykřikujících neidentifikovatelná slova nebylo nic výjimečného.

Již jsem necítila strach při pohledu do jejích očí a nevyhýbala jsem se jim obloukem. Se sběrači nedopalků jsem se dávala nevázaně do řeči a občas potěšila známé firmy několika drobnými. Pokud se místo milenců v podloubích v parku, projížděl zřízenec s nerezovou truhlou, byl to zvláštní pocit. I tyto pohledy ovšem časem zevšedněly. Ležet v krásném parném dni pod stromy, slyšet vytí vlků, přerušované dutými ranami, mi již tep nezvedalo. Možná to zní cynicky, ale tady si člověk zvykne skoro na všechno.